Moment #9: Český gólmanský kolotoč: Ať chytá Vokounička!

Hokejisté NHL se vracejí pod pět kruhů, v únoru budou bojovat o medaile na Zimních olympijských hrách Milano Cortina 2026. Vždy 5. a 20. den v měsíci do té doby nabízíme seriál, který se vrací k největším událostem OH za účasti hokejistů ze zámořské ligy (1998, 2002, 2006, 2010 a 2014) jak z globálního, tak z českého pohledu. Momentem číslo 9 je pro nás brankářský kolotoč na olympiádě v Turíně 2006.

-------------------------

Těsně před půlnoční uzávěrkou po prohře 2:3 v posledním zápase skupiny s Kanadou psala armáda českých sportovních žurnalistů narychlo komentáře do posledního vydání středečních deníků. Zhruba polovina z nich nabádala, aby do čtvrtfinále proti Slovensku vedl reprezentaci Tomáš Vokoun, druhá polovina byla pro Milana Hniličku.

Po odeslání textů se v tiskovém středisku turínské haly Palasport Olimpico rozhořela vášnivá debata, která se každou minutou stupňovala... Až někdo vykřikl: "Ať chytá Vokounička!"

A od vedlejšího stolu se ozvala odpověď: "Nejlepší by bylo, kdyby šel do brány Hniloun."

Jak je vidět, únava z dlouhé sportovní akce s náročnými přesuny po olympijských sportovištích mezi městem a horami si vybírá daň i na novinářích. Zároveň však tato epizodka vystihuje zvláštnost situace, v jaké se tehdy ocitl Alois Hadamczik, kouč týmu s hvězdami na vrcholu, od kterého mnozí fanoušci čekali další olympijské zlato.

Na hry do Turína vzal Dominika Haška, Vokouna a Hniličku. Ještě dva dny před úvodním utkáním s Německem nechtěl oznámit, kdo bude reprezentační jedničkou, ani kdo bude chytat v prvním duelu, což vneslo spekulace a nervozitu do české olympijské výpravy i mezi fanoušky. Ti si totiž dobře pamatovali, jak Vokoun dotáhl Česko ke zlatu na mistrovství světa IIHF ve Vídni 2005 a chytal tam skvěle do velké míry díky důvěře, kterou už dlouho před turnajem veřejně deklaroval tehdejší kouč Vladimír Růžička.

Atmosféře v Turíně nepomohla ani zatoulaná bagáž Haška, jenž musel trénovat ve výstroji vypůjčené od italského nároďáku. Věci nedorazily ani několika dalším hokejistům.

Hadamczik se nakonec rozhodl pro Haška, tehdy už jednačtyřicetiletou legendu, olympijského šampiona z Nagana a vítěze Stanley Cupu s Detroit Red Wings, jenž tou dobou v NHL chytal za Ottawa Senators. Jenže jako kdyby už se nad týmem vznášela špatná karma - 'Dominátor' si v 10. minutě prvního utkání natáhl přitahovač stehenního svalu a skončil pro něj jak olympijský turnaj, tak celá sezona 2005-06.

"Je to neobvyklá věc, ale člověk musí být připravený vždycky. Tohle si samozřejmě nepřejete, ale když se to stane, tak se rozhýbete a jdete chytat," uvedl Vokoun po prvním zápase, do kterého naskočil jako náhradník a vychytal výhru 4:1.

Jenže možná i kvůli předchozí nejistotě neměl v Turíně takovou formu jako na předešlém vídeňském šampionátu. A podobné to bylo i s celým týmem.

Hned ve druhém utkání skupiny prohráli Češi 2:3 se Švýcarskem, což sice dnes nezní tak hrozivě, ale na tehdejší poměry to byl téměř šok. Následovala porážka 2:4 s Finskem a 'utrápená' výhra 4:1 s outsiderem z Itálie.

V posledním duelu skupiny to vypadalo málem na debakl. Kanada nasypala národnímu týmu tři góly během první třetiny a Vokoun po pauze přenechal místo Hniličkovi, jenž se rychle chytil několika vydařenými zákroky a nakonec stál za velkým vzepětím, které málem vedlo k vyrovnání. Po gólech Pavla Kubiny a Petra Čajánka najednou Češi favorita zle mačkali a ve třetí třetině mu povolili jen dvě střely.

Po porážce 2:3 s Kanadou se tak původně brankářská trojka náhle stala kandidátem na post prvního gólmana pro čtvrtfinále proti vítězům skupiny B Slovákům. Nešlo však jen o kouzlo okamžiku, které se rychle rozplyne? Na jedné straně gólman, se kterým se ani moc nepočítalo, na druhé straně zlatý hrdina z Vídně. Hnilička, nebo Vokoun; Vokoun, nebo Hnilička?

Ideální by asi byla kombinace - Vokounička. Anebo klidně Hniloun. První zkombinované příjmení evokovalo představu hbité rybičky mrskající se v brankovišti od tyče k tyči, to druhé zase klidně stojící houbu, kterou jen tak něco nerozhází.

Vybrat bylo třeba rychle, čtvrtfinále bylo na programu hned další den.

"Bude chytat Hnilička. Všechna rozhodnutí v životě jsou těžká, ale získal jsem přesvědčení, že do branky by měl jít on," oznámil po dopoledním rozbruslení Hadamczik. "Jít do branky je pocta a zodpovědnost pro každého kluka. Hnilička to vzal tak, jak to má správný hráč vzít. Stejně jako Vokoun, který je součástí týmu stejně jako on, a pokud to bude nutné, je připraven jít chytat."

Sázka hlavního kouče vyšla. Hnilička proti ofenzivně nabuzeným Slovákům chytal parádně a dovedl tým k výhře 3:1. Pro semifinále se Švédskem už mělo být jasno.

Jenže tady se důsledky předchozího gólmanského kolotoče projevily naplno. Švédové vyhráli první třetinu 2:1, na začátku té druhé však dali tři góly během necelých osmi minut a de facto bylo po zápase. Hnilička odjel z brankoviště, do nějž se vrátil Vokoun. Ten pak inkasoval ještě dvakrát a český zlatý sen se rozplynul po porážce 3:7.

Většina gólů padla z tečí nebo dorážek, ale některé si Hnilička mohl vyčítat - třeba ten z hole obránce Christiana Bäckmana. A nervozita kolem brankoviště se přenesla i na tým.

"Necítil jsem důvěru," přiznal Hnilička po olympiádě.

Do branky se vrátil Vokoun, který v zápase o třetí místo našel správný rytmus. Češi i díky tomu porazili Rusko 3:0 a získali bronz. Z dnešního pohledu výrazný úspěch, ostatně šlo o dosud poslední hokejovou medaili z olympiád.

Dodnes ale nelze vytěsnit pocit, že nebýt tehdejšího podivného brankářského kolotoče a následné pošramocené atmosféry okolo celého mužstva, mohli reprezentanti s nadupaným týmem na vrcholu sil dojít ještě dál.