Třeba takový Alex Ovechkin má vlastně vše, co si člověk může přát. Tolik peněz, že je neutratí snad ani třetí pokolení jeho potomků. Úctu, slávu, respekt. A přece se tenhle chlap s prošedivělými vlasy nechává fotit, jak v posteli objímá stříbrný hokejový grál.
To je kouzlo Stanley Cupu v kostce.
Trofej, o které sní každý hokejista, jenže ona se chová svým vlastním životem. Ikonický je příběh Jaromíra Jágra: do NHL vtrhnul jako kurážný vlasáč z komunistické východní Evropy a s Pittsburgh Penguins se v úvodních dvou sezonách pokaždé radoval z triumfu v soutěži.
Více k tématu: [Ovechkin čekal na pohár 13 let. Extrém to ale není]
Od té doby nic. "Už si ani nepamatuju, jaké pocity jsem po výhře měl," přiznal Jágr v roce 2016. Jako mladík, jemuž 'patřil svět', si myslel, že se tohle bude opakovat ještě tolikrát… Jenže právě proto je Stanley Cup jak nejkrásnější, tak nejhůře dosažitelnou metou svého sportu.
Ovechkin třeba musel absolvovat 1003 zápasů základní části, než provedl Washington Capitals přes všechna úskalí play off. Odměnou mu jsou nezapomenutelné pocity, které vrcholily úterní slávou v ulicích americké metropole.
Téměř 90 centimetrů vysoká a přes 15 kilogramů těžká trofej by mohla být ukována z potu, slz i krve. Hráči jsou pro ni ochotní udělat takřka cokoli. Zlomené prsty, poničené klouby… Tím všechno jenom začíná.
Takový veterán Joe Thornton třeba loni za San Jose Sharks odehrál sérii 1. kola Západní konference proti Edmonton Oilers s utrženými vazy v koleni. "Přitom s takovým zraněním vám vlastně noha jen vlaje. Těžko si představit něco odvážnějšího," pronesl tehdy kouř Peter DeBoer.
