Naposledy bez NHL: Lillehammer ukázal nové hvězdy

27. února 1994, tedy v den, kdy švédský útočník Peter Forsberg předvedl ve finále olympiády v Lillehammeru proti Kanadě svou nesmrtelnou kličku, prohráli Quebec Nordiques na ledě New York Islanders 2:5 a o play off si mohli nechat jen zdát.
    Když se v další sezoně 'Foppa' objevil v týmu z frankofonního kanadského města, efekt byl okamžitý. Nordiques z pátého místa najednou vystřelili na špičku Severovýchodní divize.

Právě olympiáda v Lillehammeru před 23 lety byla první velkou scénou, kde Forsberg naplno zazářil. V osmi zápasech nasbíral osm bodů, ale nejlepší kousek si schoval až na finále, kdy mazaným nájezdem se zakončením jednou rukou překonal v rozstřelu kanadského brankáře Coreyho Hirsche.
"Za takovou prohnanost by měli Forsberga poslat do vězení," žasnul trenér vítězů Curt Lundmark. "Nikomu se do nájezdů nechtělo a dvacetiletý kluk se na vás podívá a řekne: Tak já jdu na to... A navrch předvede něco, co si někdo netroufne ani na tréninku," nechápal kouč Švédů.
Forsbergova hvězdná kariéra v NHL v tu dobu ještě byla hudbou budoucnosti, ale zpětný pohled na soupisku Tre Kronor ukazuje, že kvalita v žádném případě nechyběla. Trio Hakan Loob, Mats Näslund, Tomas Jonsson se jako první stalo členy Triple Gold Clubu, jež sdružuje hráče, kteří v kariéře kromě olympijského zlata získali i titul mistra světa a Stanley Cup.
Loob už sice od 90. let hrál za Färjestad, ale měl za sebou šest sezon v našlápnutých Calgary Flames, kde hrál s Joe Mullenem, Dougem Gilmourem a Theorenem Fleurym. Näslund se vrátil do Evropy po osmi sezonách v Montreal Canadiens a Jonsson byl u toho, když v NHL vládli v první polovině osmdesátých let New York Islanders.

Povzbuzeni úspěchem z Lillehammeru to šli do NHL zkusit i další členové zlatého týmu: Patrik Juhlin, Magnus Svensson, ale i gólman Tommy Salo, který pak za mořem odchytal 526 zápasů za Islanders, Edmonton Oilers a Colorado Avalanche.
Také v sestavě bronzových Finů se objevily budoucí velké hvězdy: sedmi body na turnaji přispěl k medaili Saku Koivu, pozdější kapitán a ikona Canadiens. V roce 1995 se do NHL vydal také Ville Peltonen a ve stejnou dobu i Jere Lehtinen, který se ve 14 sezonách vryl do srdcí příznivců Dallas Stars.
Kanada se trochu překvapivě vyšvihla na stupně vítězů, i když svůj výběr sestavila většinou z hráčů z Evropy. "Dobře jsme je znali. V týmu měli vlastně jen dva skvělé hokejisty Petra Nedvěda a Paula Kariyu, který nás pak ve čtvrtfinále vyřadil," vzpomínal současný televizní expert Martin Hosták.
Nedvěd měl sice za sebou tři roky ve Vancouver Canucks, ale do sezony 1993-94 nenaskočil, jelikož se s klubovým vedením nedohodl na nové smlouvě. Když dostal kanadské občanství, rozhodl se hrát na olympiádě, kde byl s pěti góly nejlepším střelcem mužstva.
"Bydlelo se ve vesnici, potkával jsem v jídelně samé sportovce. Zápasy šly hrozně rychle za sebou a já si jen přál, abychom nenarazili na český tým. Takže jsme je vyfasovali ve čtvrtfinále," vzpomínal Nedvěd.
Jeho zkušenost s kanadským olympijským výběrem byla diametrálně jiná, než kdyby hrál za Kanadu na světovém šampionátu. Zámořské výběry v minulosti občas pojímaly účast na mistrovství světa jako hezkou čtrnáctidenní dovolenou proloženou několika zápasy.
"Já ale tehdy v Norsku bydlel s Brianem Savagem a olympiádu jsme brali hodně prestižně. Za celý turnaj nikdo nepředvedl žádný záludný faul a nějaké 'výlety' jsme taky nepořádali," usmíval se Nedvěd. "Vždyť my jsme neviděli ani žádný jiný sport. Říkali jsme si, že až vypadneme, tak se pojedeme na něco kouknout, ale zaplaťpánbůh jsme postoupili až do finále..."

Kariya se později etabloval mezi největšími hvězdami NHL, z dalších tehdejších Nedvědových spoluhráčů se prosadil i Adrian Aucoin, který v lize odehrál přes 1100 zápasů, nebo gólmanská dvojka Manny Legace, jenž kryl v Detroit Red Wings záda i Dominiku Haškovi.
Nejlepším americkým střelcem v Lillehammeru byl se sedmi góly Brian Rolston, jenž pak v pěti klubech NHL sehrál 1256 utkání a byl také členem zlatého amerického týmu na Světovém poháru 1996.
Zvláštní kapitolou se stal tým Slovenska, kde měl otěže pevně v rukou ostřílený kápo Peter Šťastný, jenž zkušenostmi podporoval rychlé a technicky mimořádně nadané střelce Žigmunda Pálffyho a Miroslav Šatana. Právě oni tři se seřadili na čele bodování olympijského turnaje. A k tomu šéfoval obraně Róbert Švehla, který si o dva roky později zahrál s Florida Panthers ve finále Stanley Cupu.
Z českých hráčů na olympijské soupisce z roku 1994 se ale výrazněji prosadil pouze brankář Roman Turek, jenž s Dallas Stars o pět let později vyhrál Stanley Cup a celkem v NHL nastoupil ke 328 zápasům.
A i když je dnes hokejový svět propojen o dost víc než před 23 lety, aspoň trochu podobné jako v Lillehammeru to může být i v Pchjongčchangu. Není důvod nevěřit, že o dvacet let později se o něm může psát jako o nájezdové rampě mnoha velkých kariér v NHL.