Jít na hranu. Jak Dostál a spol. čarují s bruslemi

Každý gólman v NHL se snaží jít na hranu svých možností.

A často jde o hrany doslova, když je řeč o broušení bruslí a jejich žlábku. Někteří z brankářů si ho dokonce upravují podle toho, jaký je led v dané aréně.

Spojení gólmana s ledem má mnoho variací a maskovaní muži zase mají řadu různých osobních preferencí. Záleží na tom, zda upřednostňují vyšší stabilitu, nebo například to, jak hluboko a jak silně se mohou bruslemi zabořit do ledu. Celý proces může ovlivnit i výška čepelí.

"Řekl bych, že každý má své vlastní zvyklosti," vypráví gólman Seattle Kraken Philipp Grubauer v tréninkovém centru Kraken Community Iceplex.

"Tady u nás je chladněji a led je trochu tvrdší, takže se do něj potřebujete trochu více dostat," říká. "Naopak v (zápasové) Climate Pledge Areně je o něco tepleji a led je měkčí. Záleží na tom, na jaké kluziště zrovna jdeme. Já ani nedokážu přesně říct, na jaké číslo brousím. Všechno mají kustodi uložené ve stroji a obstará to počítač. Já jen vím, že pokaždé dostanu čerstvě a skvěle nabroušené brusle."

Grubauer v tom rozhodně není sám. V NHL se najde mnoho dalších gólmanů, kteří neznají přesná čísla ohledně broušení, dokonce si ani nejsou jistí tím, z jakých možností vůbec volí.

Což ale neznamená, že by hned nepocítili, že je něco špatně.

Typicky pro ně jde o dvě oblasti. Zaprvé o profilování bruslí, které spočívá v přizpůsobení tvaru nože. A druhou záležitostí je hloubka žlábku – ta udává délka opsané kružnice okolo něj. Čím nižší číslo, tím ostřejší brusle.

A to se některým gólmanům nemusí líbit.

"Nemám rád pocit, kdy si připadám v ledě jakoby zaseknutý. Přijde mi, že mi to nedělá dobře na kyčle," říká Spencer Knight, brankář Chicago Blackhawks. "Už jsem zapomněl přesné číslo, na kterém jsem začínal poslední sezonu, ale rozhodně jsem míval vyšší žlábek. Přijde mi, že teď mám nad svým pohybem lepší kontrolu a nemusím se u bruslení tolik nadřít. Jakmile jsem si na to zvyknul, cítím se daleko lépe."

To s Knightem sdílejí i další gólmani.

"Na přesná čísla jsem hrozný, nepamatuju si je, ale míval jsem ho hodně nízké," říká opora Colorado Avalanche Scott Wedgewood. "Teď už mi ani nepřijde, že bych měl brusle ostré, spíš si na ledě tak trochu pluju."

Unikátním přístupem je takzvané 'inside-edge high', technika přípravy bruslí, která nechává vyvýšenou jejich vnější hranu, jež se tak neustále dotýká ledu, zatím vnitřní strana je nižší. Používali ji mimo jiné členové Síně slávy Ed Belfour, Dominik Hašek a Henrik Lundqvist, jejich nástupci se dnes už napříč ligou nehledají snadno.

Ale přesto jich pár stále existuje. Třeba Cam Talbot, který to odkoukal od Lundqvista při společném působení v New York Rangers – a chvíli mu trvalo, než si zvyknul, ale drží se toho i nyní v barvách Edmonton Oilers.

"Těžím z toho v momentu, když jste dole v rozkleku," zmiňuje Talbot známý gólmanský pojem motýlek. "Můžete se pak lépe pohybovat ze strany na stranu, aniž byste museli tolik zvedat betony. A když se pak přesouváte úkroky (tvz. shuffle), i to je pocitově jednodušší, jako by vám led nekladl skoro žádný odpor. Zvlášť když jste ve vyšším postoji."

Lukáš Dostál z Anaheim Ducks s tím začal jako teenager v rodném Česku – podle něj je to tam pro trénink běžnější záležitost a také Dostál vidí jako hlavní benefit to, že je 'shuffle' plynulejší.

Tento pohyb je čím dál efektivnější a oblíbenější součástí gólmanského řemesla, zvlášť při střelách a nájezdech ze strany. Mohou si tím snadněji udržet optimální pozici místo toho, aby udělali takzvané 'téčko'.

"Umožňuje mi to zůstat celou dobu v úzkém postoji," vysvětluje Dostál. "Zároveň můžu jít do shufflu, kdykoli je potřeba, a když naopak chci zastavit, jen mi stačí trochu vtočit kotníky dovnitř."

U gólmanů vždy platilo, že mají u bruslí plošší žlábek, i když někteří už volí vyšší zakřivení nožů, ať už u prstů, nebo u paty. Záleží často na tom, kterou stranu používají při motýlku.

Dostál si drží nižší žlábek na obou koncích a plošší uprostřed. A tvrdí, že to mu to pomáhá v situacích, kdy by mu při velkém náporu soupeře hrozilo, že se jeho horní část těla bude mít tendenci zaklánět.

"Držím si tělo před úrovní palců, abych se nezakláněl zpátky, a nepohybuju se ani patách, protože mě nože bruslí prakticky tlačí dolů," říká Dostál.

Pro něj jsou tohle všechno rozdílové věci. A jako u většiny dnešních brankářů vše začíná tím, aby měl brusle připravené podle svého individuálního stylu.