Naděje. Fanoušci už zase věří v Maple Leafs

Steve 'Dangle' Glynn zažil vážně špatné období.
Ukradli mu kreditní kartu, zdržel se v příšerné dopravní zácpě a ještě k tomu lehce boural. Přesto Glynnovy oči ve chvíli, kdy má zaplatit ve Starbucksu, zazáří nadšením.

Přiřítí se k němu totiž neznámý muž a děkuje mu - za videa, která dělá. Za videa, která vyjadřují veškerá přání a tužby fanoušků Toronto Maple Leafs, ať už jsou třeba pro někoho směšná či dokonce až šílená.
Glynn se s kávou v ruce snaží vysvětlovat hloubku svého fandovství, když najednou ve své řeči cosi změní, neboť místo o 'nich' začne o Maple Leafs hovořit jako o 'nás'.
A omlouvá se. "V minulých letech jsem se tomu vědomě snažil vyhýbat," líčí Glenn, který produkuje videa na YouTube a je bloggerem Sportsnetu. "Najednou jsem se ale k tomu vrátil. Už zase je mám rád."
Toronto tyto pocity dobře zná - jde o obnovení důvěry a opětovné nalezení víry. Do města, které poslední půlstoletí zažívalo hlavně frustraci a zklamání, neboť se nemohlo dočkat vysněného Stanley Cupu, zase přišlo jaro. Maple Leafs jsou blízko účasti v play off a jejich fandové jsou jako znovuzrození.

"Víra je zase obnovena," říká věrný klubista Pardeep Sidhu. "A ti, co ji nedávno ztratili, jsou zpátky. Říkají: OK, dám vám další šanci."
Je zřejmé, že Maple Leafs pod vedením nováčka Austona Matthewse předčili očekávání. Jsou lepší, než by měli být, aspoň tedy nyní. I přes daň za mládí v podobě mnoha chyb je zábava je sledovat. I třicátníci se v tomhle týmu najednou cítí na 23 let.
A možná se tak cítí každý, kdo na ně kouká. Možná je vlastně i to moc; snad je třeba vrátit se ještě dál, do věku velkých snů, kdy bylo možné úplně všechno. Třeba do 12 let.
"Tohle jsem naposledy zažil jako kluk," říká Glynn. "Cítím to i z ostatních. Když se bavíme o našem týmu, jsme zase jako děti."
\\\\
Lou Lamoriello den předtím roztáhl tvář do jasného nesouhlasu s otázkou. "Zrovna děláte přesně to, co byste neměli," opáčil a přerušil dotaz na to, co by pro město, tým a fanoušky znamenal návrat do bojů o Stanley Cup.
Právě on, který tolik volal po opatrnosti a trpělivosti, přitom musí být spokojený, že tým jede nad plán. Ale on se na věci dívá v dlouhodobém měřítku, proto se takovou otázkou nechce zabývat. Chce raději mluvit o procesu učení. O tom, co je třeba ještě udělat.
"Musíme čekat. Pak se uvidí," opakuje dokola. Je to jeho mantra, kterou se snaží odrážet všudypřítomné názory těch, co na úspěch tlačí. Co chtějí, aby přišel co nejrychleji.
K opatrnosti má důvody. Maple Leafs od sezony 2003-2004 prošli do play off jedinkrát, a to by na onu výjimku fandové stejně radši zapomněli. Jak říká Glynn: "Za mě jsme to zvládli naposledy v roce 2004, rok 2013 jsem vymazal. Je to pryč. Díky tomu se vyspím."
Myslí samozřejmě to, jak Maple Leafs v sedmém duelu prvního kola proti Boston Bruins vedli 4:1 ještě necelých 11 minut před koncem, aby zápas následně ztratili v prodloužení...
Tehdy začala kompletní přestavba. Po ročníku 2013-14 se stal prezidentem Brendan Shanahan, pak přišli kouč Mike Babcock a generální manažer Lamoriello. Zároveň byly vytrejdovány hlavní tváře klubu Phil Kessel a Dion Phaneuf. Přítomnost byla obětována ve prospěch budoucnosti.

A klíčovým mužem byl Babcock. Jeden z mála koučů dnešní NHL, kteří takřka s jistotou dávají víru v lepší časy.
"Od té chvíli zavládl v šatně i ve městě nový pocit. Pocit naděje," říká bek Morgan Rielly.
Babcock si pro svůj náročný styl nejprve testoval zkušené hráče, pak přešel k nováčkům. Jak říká Lamoriello: "V minulé sezoně jsme takto vyzkoušeli 47 hráčů. Chtěli jsme najít základy pro příští úspěchy. Nikdo jim nesmí stát v cestě a nehodláme to uspěchat, což nezmění ani média, ani fanoušci."
S obzvláštním zájmem to vše pozoruje Nazem Kadri. Tento útočník je v Torontu od chvíle, co si jej v roce 2009 vybralo jako sedmičku draftu, odehrál 399 zápasů v základní části a sedm v play off.
"Najednou cítím, že nás hráče chrání. Že nejsem jen číslo, ale součást rodiny. Je to mnohem osobnější," srovnává. A uvědomuje si, že úspěch dorazil dříve, než se čekalo.
"Celý proces se urychlil," souhlasí Kadri, který v této sezoně poprvé v kariéře prolomil hranici 30 gólů. "Celou dobu jsme na to čekali. A už bylo na čase."
\\\\
Když se William Nylander radoval z gólu do prázdné branky, který v pondělí pojistil veledůležitou výhru nad Bruins, zabraly kamery i lóži s funkcionáři. Shanahana přistihly při vzácné chvíli radosti, reakce Lamoriella byla spíš pasivní.
A fanoušci si toho cení. Tohle jsou jejich pravé hvězdy, jak říká třeba srdcař jménem Paul Bruno, snad možná ještě více než Matthews, Nylander, Mitch Marner či Frederik Andersen. Právě oni drží ochrannou ruku nad správným směrem, jímž klub směřuje. Do nich lidé vkládají víru.
A věci se mění. Ve chvíli, kdy Matthews jako jednička draftu uchvátil NHL čtyřmi góly ve své premiéře, fanouškům nejspíš k radosti stačilo už to. Radovali se, že produkt získává na kvalitě. Že by to v budoucnu mohlo stačit na play off.
Jenže teď jsou Maple Leafs na třetím místě Atlantické divize a do konce základní části chybí pouhých devět duelů. Očekávání rostou.
"Naučili jsme se zase milovat vítězství," líčí Glynn. "Leafs jsme všichni milovali celou dobu, to je pořád stejné. Ale najednou je tu opět láska k triumfům."
Padesát let od posledního vítězství Maple Leafs ve Stanley Cupu je tu najednou vize účasti v play off; to ještě pár sezon nazpět znělo jako utopie. Generace příznivců trpěly.
"Pokud nevyhrajeme v příštích pěti až deseti letech, určitě už to nebude z nedostatku snahy. Náš management dělá maximum. Dává do toho celé srdce," říká Mike Wilson, v 62 letech stále věrný fanda Leafs. "Zda se to stane? Myslím si, že jo. Vážně tomu věřím. Teď už ano."
\\\\
Na kostce v Air Canada Centre při duelech Maple Leafs hraje song Aerosmith nazvaný 'Dream On', tedy vybízející ke snění. A to sedí. Sní všichni: fanoušci v hale i doma, hráči v šatně i vedení v kancelářích.

Vidíte to na každém kroku. Ve slovech i činech a hlavně ve víře, která se ještě nedávno zdála tak naivní. Po letech, kdy povzbuzování "Go Leafs Go" znělo téměř ironicky, jsou věci úplně jinak.
Lamoriello zůstává opatrný: "Je před námi pořád dlouhá štreka. Nesmíme se nechat svést na scestí trochou úspěchu. Ještě tam nejsme. Jestli jdeme správným směrem? Bez debat ano. Ale ještě to bude bolet."
Na to jsou v Torontu všichni připravení. Bolest a zklamání z posledních let dobře znají, teď tu však jsou nové časy. Lepší.
"Každý je nadšený. A hrdý," říká Kadri. "I my hráči opouštíme každý den led s pocitem, že mít na sobě tenhle dres je opravdová výsada."
Ve vzduchu je cítit budoucnost a naděje. Nikomu nevadí, že se ve svých nadějích už jednou, dvakrát, stokrát spálil. Všichni zase věří. Hlavně tomu, že je v co věřit.