Moment #1: Legenda Hašek a zlatá nadílka z Nagana

Hokejisté NHL se vracejí pod pět kruhů, už tento týden zahájí bitvy o medaile na Zimních olympijských hrách Milano Cortina 2026. Dvakrát za měsíc jsme vám nabízeli seriál, který se vracel k největším událostem OH za účasti hokejistů ze zámořské ligy (1998, 2002, 2006, 2010 a 2014) jak z globálního, tak z českého pohledu. Momentem číslo 1 nemůže být žádný jiný než slavný triumf českého týmu v Naganu 1998.

"Pánové, je to můj osmnáctý největší úspěch," zahlásil Ivan Hlinka v košili nasáklé šampaňským a pak se omluvil, že mu je zima a on by nerad nastydl, protože ho za pár dnů čeká zápas se Slávií. Takhle, bez patosu a s humorem sobě vlastním slavil kouč reprezentace největší úspěch v českých hokejových dějinách.

I kdyby Češi letos či v budoucnu olympiádu ještě vyhráli, Nagano se překonat nedá. Je to mýtus, legenda o statečnosti soudržné party, která v jednolitý tým slepila zámořskou a evropskou polovinu nominace. A tohle mužstvo pak odstranilo z cesty za zlatým pokladem tři největší favority: USA, Kanadu i Rusko.

Nápad na účast hráčů NHL v turnaji pod pěti kruhy už se probíral už před olympiádou v Lillehammeru 1994, ale všechno se nestihlo detailně doladit. Velkého příznivce měla ale odvážná idea v komisaři NHL Garym Bettmanovi, který do funkce nastoupil v roce 1993 a ještě předtím se aktivně podílel na startu hvězd NBA na letní olympiádě v Barceloně 1992.

Jakmile vlastníci klubů vše odsouhlasili, NHL oznámila, že v únoru 1998 přeruší soutěž a nejlepší hráči odletí na hry do Japonska.

Není si co nalhávat a pamětníci si to dobře pamatují - Češi mezi adepty na medaile věru nepatřili. Petru Svobodovi, který oblékl reprezentační dres poprvé od své emigrace v roce 1984, před odletem na olympiádu za oceánem říkali, že dopadneme jako jamajský bob.

Velké pochybnosti vyvolala nominace, v níž Hlinka vsadil nejen na hvězdy typu gólmana Dominika Haška a Jaromíra Jágra, ale i na sehrané evropské jádro. Korunu tomu nasadil, když do role kapitána obsadil tehdy čtyřiatřicetiletého Vladimíra Růžičku, jenž se do národního týmu vrátil poprvé od roku 1989.

Pokud by to bylo dnes, asi by sociální sítě vybuchly, ale česká hokejová výprava zamířila do Nagana bez velkého tlaku a pozornosti, která cílila hlavně na Kanaďany s Waynem Gretzkym a Ericem Lindrosem.

U českých hráčů, kteří zažili potupné vystoupení na Světovém poháru 1996, ale panovala obava z výbuchu. Za žádnou cenu už nechtěli podobnou katastrofu zažít, což byl výrazný motivační prvek.

Hlinka se s českými hvězdami z NHL sešel v srpnu 1997, aby prodiskutoval týmovou hierarchii a v listopadu podnikl ještě inspekční cestu do zámoří. Hráče, kteří se tam s ním setkali, nadchnul entuziasmem, ale navenek své nadšení krotil.

"Na turnaj jsme jeli s tím, že se nemůže nic stát. Prohrajeme s dobrým soupeřem a odletíme zase domů," vyprávěl Hlinka, který si na velká slova nepotrpěl.

"Ale strašně nesnášel prohry," připomněl Robert Lang, který se přitom do nominace dostal na poslední chvíli místo nemocného Vladimíra Vůjtka. Zranění Václava Prospala pak do olympijského kádru vyslalo pardubického mladíčka Milana Hejduka.

Obavy z propadáku rozptýlil už úvodní zápas turnaje s Finskem (3:0), ze kterého bylo jasné, že dát gól Haškovi bude extrémně těžké - a to i během tréninku.

"Pořád jsme ale o zlatu spíš snili, než abychom opravdu věřili, že ho můžeme získat," tvrdil Dominator, který měl během turnaje úspěšnost zákroků 96,1 procenta a gólový průměr 0,97...

Po tvrdě hraném duelu s Kazachstánem (8:2) přišla první komplikace, když na vedoucí gól Roberta Reichla odpověděli Rusové dvěma trefami během deseti sekund. Porážka 1:2 znamenala značný problém směrem ke čtvrtfinále.

Místo slabšího Běloruska museli Češi na tým USA prošpikovaný hvězdami z vítězného World Cupu 1996: Mike Modano, Brian Leetch, Brett Hull, Pat LaFontaine, John LeClair… A v první třetině se zdálo, že nejde takové síle čelit.

Nebýt Haška, za kterého propadlo jen Modanovo mistrovské zakončení pod horní tyčku, balily by kufry Češi.

Po pauze se ale obraz hry zásadně změnil po šťastné Růžičkově dorážce. Necelou minutu poté předvedl Jágr svou nejslavnější reprezentační akci: u mantinelu odstavil beky, vybruslil mezi kruhy a trefil přesně k tyči. Mike Richter neměl šanci. Po tečované ráně Martina Ručinského už se nad Američany zatáhlo definitivně a v poslední minutě přidal ještě Jiří Dopita pojistku na 4:1.

"Chytil jsem pár dobrých šancí a ostatním to pomohlo. Vláďa Růžička nám o pauze řekl, že musíme předvádět mnohem lepší hokej a to jsme udělali," připomněl Hašek.

Američany přepadla frustrace do té míry, že už v kabině lámali hokejky a navrch pak zdemolovali své pokoje v olympijské vesnici. Letěli domů s mezinárodní ostudou, zatímco na Kanadu se chystali Češi.

Památnému semifinále vrcholícím nájezdy (2:1) jsme v našem seriálu věnovali celý díl:

Více k tématu: Moment #3: Gretzky v slzách a 'pašák Alby'

A najednou tu byla odveta s Rusy hraná rovnou o olympijské zlato. "Když už jsme došli až sem, bylo by fajn, kdybychom je porazili," vyhlásil český kouč, který měl v hlavě možná i prohrané finále se SSSR v roce 1976 na olympiádě v Innsbrucku. Zdravotně zdecimovaný tým Československa s Hlinkou v sestavě byl jen pár minut od zlata. Ale satisfakce přišla až v Naganu.

Trenér před soubojem s Ruskem svérázně instruoval hráče, aby si dali velký pozor na extrémně nebezpečného Pavla Bureho, který semifinále s Finy (7:4) rozsekl pěti góly. Ruské turbo se v duelu s Českem pořádně nerozjelo.

Vynikající dokument režiséra Ondřeje Hudečka Nagano Tapes z roku 2018 nenápadně připomíná také technologický posun, který se od olympiády na ostrově Honšú udál. Vzkazy nadšených fanoušků pro český tým tehdy takřka nepřetržitě chrlil fax.

"Přece se nevrátíme se stříbrem," dumal Hašek, jehož aura nepřekonatelného fakíra Rusy 22. února 1998 dočista oslepila. Za nebezpečnější Čechy trefili tyče Jágr a Josef Beránek.

Rozhodující moment ale přišel až v čase 48:08. Petr Svoboda se domluvil s Romanem Hamrlíkem, že mu po vyhraném buly rychle pošle puk na střelu. Pavel Patera vhazování skutečně vyhrál, jenže Hejduk odstavil soupeře a clonil tak dobře, že se Svoboda rozhodl vypálit. Gólman Igor Štalenkov ránu, která brnkla o lýtka obránce, viděl na poslední chvíli a lapačkou máchl do prázdna.

"Od té chvíle jsme byli všichni v transu a čekali jsme, až rozhodčí pískne konec," líčil střelec zlatého gólu.

Rusové sice odvolali gólmana, ale Ručinský s Langem skvělým forčekingem udrželi puk daleko od Haška. Když se vhazovalo u ruské branky, Dominator už věděl.

Než se ocitl v chumlu vítězů, stačil ještě odhodit hokejku tak nešikovně, že způsobila krvavý šrám pod okem Richarda Šmehlíka, ale v tom zlatém reji na to Haškův spoluhráč rychle zapomněl. Někdo se smál, jiný plakal. Českou šatnu ovládla vůně šampaňského a kouř z doutníků. A té radosti, co hokejisté udělali doslova celému národu.

"Porazili jsme tři nejlepší soupeře, jiný takový tým těžko najdete," dmul se pýchou Růžička.

Na přílet šampionů čekalo na Staroměstském náměstí několik hodin v mraze 130 tisíc fanoušků. Ulice cestou z letiště lemovaly další desítky tisíc nadšených lidí. A nelitovali, když viděli Haška v japonské čelence a Hlinku zpívajícího státní hymnu v černém kloboučku. Všechno završila surrealistická tisková konference, která ještě znásobila euforickou náladu, jaká se pak nad Českem vznášela po několik dalších týdnů. Jsme nejlepší z nejlepších...

Kdo to zažil, nezapomene. Kdo ne, může jen závidět.