Sport je mocný nástroj, píše Dostál k nominaci na trofej

King Clancy Memorial Trophy je každoročně udělována hokejistovi NHL, který je nejlepším příkladem vůdcovských kvalit na ledě i mimo něj a který učinil významný humanitární příspěvek ve své komunitě. Brankář Lukáš Dostál, který je v nominaci za Anaheim Ducks, se s námi vlastními slovy podělil o svůj příběh.

V Česku jsem vyrůstal v malé vesničce o 300 obyvatelích.

Teď, když mě v Honda Center každý večer sleduje v brance 17 tisíc lidí, je to nepopsatelný pocit. Je to pro mě pořád neuvěřitelné.

Tenhle sport je obrovské požehnání.

A sport jako takový je taky velice mocný nástroj. Být profesionálním sportovcem představuje příležitost, jak se propojit s komunitou, která nás podporuje.

Svou profesionální dráhu jsem zahájil v Evropě, kde se můžete stát profíkem o něco dřív než v Severní Americe. Když mi bylo 16 let, dal jsem se do řeči s českým brankářem Šimonem Hrubcem, který začínal budovat projekt 'Saves Help' (Zákroky pomáhají). Funguje to takhle: za každý zákrok, který brankář udělá během sezony, přispěje lidem v nouzi. Od té doby jsem se na 'Saves Help' vždycky podílel. Ten projekt se rozšiřoval a dnes v něm jsou tucty brankářů z Česka i ze Švýcarska.

Ve mě to zanechalo velký dojem a začal jsem přemýšlet, jak bych mohl dál během kariéry pomáhat.

A jsem strašně vděčný za všechno, co jsem mohl v tomto směru udělat s Anaheim Ducks.

Náš klub byl v komunitě vždycky aktivní. Tým má tradici jménem 21. kačer, v jejímž rámci oslavujeme fanouška, který ukázal velkou kuráž, tím, že mu dáme symbolické místo na soupisce pro celou sezonu.

Před dvěma lety jsem měl tu čest říct mladé holčičce Emmě, že právě ona byla vybrána jako 21. kačer. Bylo jí devět let, ale už tehdy měla velké slovo v tom, aby upozorňovala na nebezpečí silných alergií na jídlo, se kterými se sama potýkala.

Překvapil jsem ji na tréninku dětí. Nebudu lhát, i já jsem byl nervózní, možná i víc, než před zápasem! Věděl jsem, že ta chvíle pro ni bude hodně znamenat, a chtěl jsem, aby měla krásný zážitek.

Myslím, že se mi to povedlo, protože od té doby jsme s Emmou kamarádi. V téhle sezoně jsem zase měl možnost překvapit dalšího 21. kačera Doca, který je obrovský válečník. Během služby v americké armádě utrpěl zranění, po kterém mu museli amputovat nohu. Ale on šel dál a ukázal, že to, co může každý dokázat, nemá limity.

Okolo nás je takových inspirativních příběhu spousta. Vždycky je výjimečné, když to můžete v pozitivním smyslu ukázat ostatním. 

Když jsem s Ducks spolupracoval na soutěži o nejlepší brankářskou masku pro místní studenty, viděl jsem spoustu kreativního designu od mladých umělců (a rád teď v zápasech nosím masku s vítězným designem). A když navštěvuju místa jako Dětskou nemocnici Orange County nebo sanatorium Beyond Blindness, strávím tam čas s dětmi a doufám, že jim přinesu trochu radosti.

Při práci na eventech Hockey Fights Cancer (Hokej proti rakovině) vždycky uctím památku lidí jako Paddy O'Donnell, kterého jsem poprvé potkal ještě v AHL během večera Hockey Fights Cancer u San Diego Gulls. S Paddym jsme zůstali v kontaktu, když hrdinsky bojoval s glioblastomem, než loni v létě odešel. Na něj i na jeho rodinu pořád myslím.

Ve všech těchhle situacích se snažím být sám sebou. Nechci měnit to, jak vystupuju, jen kvůli své pozici v NHL. Ať se děje, co se děje, je důležité podělit se s lidmi, poučit se z jejich zkušeností a snažit se jim pomoct.

To všechno mě naučili rodiče, když jsem vyrůstal na Moravě.

Jsem hrdý, že můžu reprezentovat Česko jak na ledě, tak v komunitě. Během letošní olympiády jsem mohl nosit český erb a něco taky vrátit své zemi. Propagoval jsem kampaň 'Každodenní šampioni', jež vznikla ve spolupráci s Českým olympijským výborem a firmou Procter & Gamble, aby se vybraly peníze pro děti, kterým kvůli finanční nouzi hrozí, že nebudou moct dál sportovat. Vybrali jsme přes 750 tisíc korun, abychom dětem pomohli zůstat u sportu a dostat se k vybavení, jaké by si jinak nemohly dovolit. 

Doufám, že budou dál rádi sportovat stejně, jako jsem rád sportoval já.

Je bláznivé sledovat, jak rychle čas letí. Kdykoliv jdu na hokejové kempy, abych navštívil děti, je to jako 'flashback' do mého vlastního dětství, kdy jsem vzhlížel ke starším hráčům a vstřebával všechno, co řekli a dělali.

A jednou ten čas poletí rychle i v NHL. Vím, že v ní nemůžu být navždycky.

Proto se snažím využít ten čas, kdy pořád hraju na takovéhle úrovni. Nechci ho jen tak zahodit. Vracet lidem něco z toho, kam jsem se dostal, je správná věc. Pro mě je to zakořeněné v jednoduché myšlence: jedna z nejlepších cest, jak se zapojit do života komunity, je vytvořit si pouto k lidem, kteří do ní patří.