Ve věku 94 let zemřel Hall, železný muž mezi brankáři

Glenn Hall, člen Hokejové síně slávy, zemřel ve středu v nemocnici v Stony Plain v Albertě. Bylo mu 94 let. Jeho série 502 startů v řadě mezi brankáři - 552 utkání včetně play off - patří mezi nejnedotknutelnější sportovní rekordy.

Hall strávil 10 z 18 sezon v NHL v barvách Chicago Black Hawks - název týmu se tehdy skládal ze dvou slov - s nimiž v roce 1961 vyhrál Stanley Cup a vysloužil si přezdívku "Pan Brankář". Svou kariéru v NHL zakončil s bilancí 407-326-164, měl průměr 2,50 obdržených gólů a udržel 84 čistými kont, což je čtvrtý nejvyšší počet v historii NHL.

"Glenn Hall byl ztělesněním toho, čím by se všichni hokejoví brankáři měli stát. Glenn, kterému se příhodně přezdívalo 'Mr. Goalie', byl robustní, spolehlivý a v brance měl úžasný talent," uvedl ve svém prohlášení komisař NHL Gary Bettman. "Nastavil laťku konzistence brankářským rekordem 502 po sobě jdoucích zápasů základní části za Detroit Red Wings a Chicago Blackhawks. Tento rekord, stanovený v letech 1955-56 až 1962-63, stále platí, pravděpodobně bude platit navždy a je téměř nepochopitelný - zvláště když vezmete v úvahu, že to všechno dokázal bez masky," upozornil šéf ligy.

"Glenn byl skutečnou hvězdou, jejíž kariéra byla plná úspěchů a ocenění. Od chvíle, kdy vstoupil do brankoviště v NHL, Hall exceloval. V dresu Red Wings získal Calder Trophy, vychytal všechna vítězství Blackhawks při jejich cestě k Stanley Cupu v roce 1961. Conn Smythe Trophy (v roce 1968) získal i přesto, že jeho tým ve finále prohrál se St. Louis Blues. Byl sedmkrát v prvním All-Star týmu, což je pocta, která mu byla udělena vícekrát než kterémukoli jinému brankáři. Je čestným členem Hokejové síně slávy a byl vybrán mezi 100 nejlepších hráčů NHL. Rodina National Hockey League truchlí nad úmrtím legendy tohoto sportu a vyjadřuje upřímnou soustrast Glennovým dětem Patovi, Lindsay, Tammy a Leslie, stejně jako celé rodině Hallových."

Mnoho Hallových hrdinských výkonů přišlo poté, co se mu před začátkem zápasu z nervozity nebylo lehko od žaludku.

"Vždycky jsem měl pocit, že hraji lépe, když jsem se před zápasem necítil dobře," řekl jednou, přičemž historky o jeho nevolnostech byly často značně přehnané. "Když jsem se cítil dobře, měl jsem pocit, že jsem neudělal vše, co jsem mohl, abych pomohl k vítězství."

Spoluhráč z Black Hawks Ed Litzenberger změnil jeho přezdívku 'Mr. Goalie' v 'Ghoulie' pro jeho bledou barvu pleti před zápasem.

Hall se narodil 3. října 1931 v Humboldtu v Saskatchewanu, odkud ho jeho kariéra v nižších ligách zavedla v letech 1949-51 do ontarijského juniorského týmu Windsor Spitfires. Většinu čtyř sezon strávil v nižších ligách.

Pracoval na sobě v týmech Indianapolis Capitals (1951-52) a Edmonton Flyers (1952-55) ve Western Hockey League, než se v sezoně 1955-56 stal prvním gólmanem Detroit Red Wings po výměně Terryho Sawchuka do Boston Bruins.

Hall debutoval v NHL 27. prosince 1952 proti Canadiens v legendární hale Montreal Forum, když byl během vánoční pauzy narychlo povolán z Edmonton Flyers z Western Hockey League.

Domů do Humboldtu dostal telegram od generálního manažera Flyers Buda Poilea.

"Snažil jsem se telefonovat," začínal Poileův telegram. "Máte stihnout let číslo 10 ze Saskatoonu 26. prosince ve 3:45 ráno do Montrealu. Sawchuk je zraněný a Detroit vás sem přiváží. Vaše výstroj bude v letadle..."

Sawchuk na tréninku dostal ránu do nohy, zlomil si kost v nártu a klub naléhavě volal do záložního klubu, aby zajistil náhradu. Hall si telegram nacpal do tašky a nechal se odvézt 110 kilometrů z Humboldtu do Saskatoonu na let do Montrealu.

Výstroj se mu ale ztratila. Hall dorazil do Montreal Forum několik hodin před zápasem, který začínal ve 20:15, a marně hledal svou cestovní sportovní tašku.

Trenér Red Wings Ross 'Lefty' Wilson při Sawchukově absenci zaskočil na tréninku Detroitu jako brankář. V 50. letech byl Wilson třikrát - proti Canadiens a Toronto Maple Leafs a jednou za Boston Bruins proti svému vlastnímu klubu - nucen nastoupit v nouzové situaci do zápasu.

Byl to tedy Wilson, na koho se Hall onoho večera v Montrealu obrátil. Nervózní jednadvacetiletý mladík si od svého trenéra půjčil starou výstroj a prošlapané brusle. Navzdory tomu všemu dovedl tým k remíze 2:2 vynikajícím výkonem a odchytal dalších pět zápasů - s bilancí čtyř výher a jedné remízy - než se vrátil Sawchuk a Hall byl poslán zpět do nižší ligy.

Hall zakončil svou nováčkovskou sezonu NHL 1955-56 s úspěšností zákroků 92,5 procenta, průměrem 2,10 obdržené branky na zápas a 12 čistými konty. Jako nejlepší nováček NHL získal Calder Trophy. Byl vybrán do prvního All-Star týmu za výkony v rekordních pouhých sedmi zápasech.

Ale po sezoně 1956-57, ve které dosáhl na 38 vítězství, se Hall přesunul do Black Hawks. Ti jej 23. července 1957 získali spolu se superstar Tedem Lindsayem výměnou za gólmana Hanka Bassena, Johnnyho Wilsona, Forbese Kennedyho a Billa Prestona.

Do té doby Hall odchytal 140 zápasů v základní části v řadě. Během prvních pěti sezon v Chicagu nevynechal také ani sekundu. V tomto období byl čtyřikrát zařazen do prvního nebo druhého All-Star týmu a v roce 1961 dovedl Black Hawks k zisku Stanley Cupu, čímž ukončil dominanci Canadiens s pěti titulů v řadě.

Série trvala až do chvíle, kdy ho problémy se zády donutily 7. listopadu 1962 opustit zápas a vynechat další duel Chicaga 10. listopadu.

Kupodivu to všechno zvládl bez masky. Hall ji nepoužil až do konce své kariéry v St. Louis Blues.

"Naší první prioritou bylo zůstat naživu," uvedl v roce 1992 pro Sports Illustrated. "Druhou prioritou bylo zastavit puk."

Hall se stal průkopníkem brankářského stylu motýl, který se stal standardem roky po jeho konci kariéry a dále ho rozvinuli Tony Esposito z Chicaga a Patrick Roy z Canadiens. Klekal si na kolena, roztahoval nohy, aby pokryl spodní část branky, a rukavicemi zastavoval střely nahoru.

Hallovi bylo 35 let, když ho Black Hawks v roce 1967 dali k dispozici v rozšiřovacím draftu NHL. 6. června si ho vybrali Blues a odradili ho od plánovaného sportovního důchodu. V prvním ročníku v St. Louis pomohl k postupu do finále Stanley Cupu.

Ačkoli sérii vyhráli Canadiens, Hall v roce 1968 obdržel Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play off. Povedlo se mu to jaké druhému hráči v historii z poraženého týmu. O dva roky dříve byl takto oceněn brankář Detroitu Roger Crozier.

Spolu s dalším veteránem, Jacquesem Plantem, dovedl Blues opět do finále v i následujících dvou sezonách a v ročníku 1968-69 získal svou třetí Vezina Trophy (také 1962-63 a 1966-67), kterou sdílel s Plantem.

Hall pověsil výstroj na hřebík poté, co v sezoně 1970-71 dosáhl bilance 13-11-8 s průměrem 2,42 obdržených gólů na zápas. Stále drží rekord mezi brankářů se sedmi volbami do prvního All-Star týmu, naposledy se tam dostal v 37 letech v dresu Blues v ročníku 1968-69.

Poté, co skončil hráčskou kariéru, trávil Hall většinu času na své farmě ve Stony Plain. Pozemek koupil v roce 1965. Tamní městská aréna byla pojmenována na jeho počest u příležitosti stého výročí Kanady v roce 1967.

V roce 1975 byl zvolen do Hokejové síně slávy a jeho jméno je třikrát vyryto na Stanley Cupu. Poprvé v sezoně 1951-52, ačkoli v tomto ročníku jako příležitostný tréninkový brankář za Detroit neodchytal žádný zápas. Chybně tam bylo uvedeno Glin Hall, které bylo později změněno na Glen Hall, takže tam chybělo jedno 'n'. Potom v sezoně 1960-61 s Chicagem a nakonec v ročníku 1988-89 s Calgary Flames, pro které pracoval jako konzultant týmu pro brankáře.

Hall byl v roce 2002 vyobrazen na známce i na medailonu Kanadské pošty. V roce 2017 byl při stém výročí NHL vybrán mezi 100 nejlepších hráčů ligy a v roce 2023 byl uveden do Síně slávy St. Louis Blues. Jeho životní cestu nedávno popsal oceňovaný celovečerní dokumentární film 'Mr. Goalie', který měl premiéru loni v říjnu ve Windsoru v Ontariu, kde Hall hrál juniorský hokej.