Hertl: Když budu připravený, je zbytečné čekat

V pondělí ale po delší době trénoval s týmem a rád by se co nevidět zase objevil v dresu Sharks při zápasech.

"Nechci nic uspíšit, ale zároveň už chci začít hrát. Když budu připravený, tak je zbytečné čekat. Než se do toho dostanu, tak to po takové době někdy trvá," říká třiadvacetiletý útočník v rozhovoru pro rubriku NHL.com/cs '10 otázek'.

Před pár dny se přitom objevila informace, že se váš návrat na led ještě o pár týdnů odloží. Co je na tom pravdy?

"Já už to vykládal i novinářům tady v San Jose, že nikdo z týmu, ani doktoři, ani trenér, ani generální manažer nic takového neřekl. Ani já jsem to neřekl. Pak jsem si to ale přečetl na Twitteru, že budu hrát až v půlce února, nebo až na konci. To fakt nevím, z jakého to bylo zdroje. Nechci nic předbíhat, ale mělo by to být určitě dřív."

Sharks vaši rekonvalescenci určitě uspěchat nehodlají.

"Já jsem na stejné vlně s doktorem, trenérem i generálním manažerem, kteří mi říkají, ať to neuspěchám, že do konce základní části je ještě času dost a pak budu potřebovat síly na play off. Neříkají mi, že příští týden musím hrát. Dneska jsem ale byl konečně po dlouhé době s týmem. Sice bez kontaktu, šel jsem cvičení 2 na 1 a tak, ale už to bylo určitě příjemnější."

Jak do té doby probíhaly vaše dny?

"Na ledě jsem začal před koncem roku. To jsem chodil 14 dnů vždycky ráno sám. Od osmi jsem šel třeba do vířivky, abych tu nohu zahřál, masér mi to místo trochu rozmasíroval. To dělám doteď takový třicetiminutový 'warm-up'. Pak jsem měl posilovnu. Mezitím byli kluci na ledě a po nich jsem šel bruslit já. Potom následoval rychlý oběd a jel jsem zase na fyzioterapii. Takže v osm jsem začal a končil jsem ve tři, ve čtyři odpoledne a mohl jsem jít konečně domů."

To nevypadá, že byste se nudil.

"Když hrajete, tak je to úplně v pohodě. To máte třeba trénink třicet minut a pak jsou zápasy. Ale když jste zraněný, tak něco děláte celý den. Když je zápasový den, tak jdete sám bruslit, pak posilovna a v době zápasu zase posilovna, nebo kolo... Občas to není tak náročné, ale nenudíte se. Při fyzioterapii se chodí i do bazénu. Předtím jsem ještě cvičil extra doma, abych tu nohu rozhýbal. Ono se to nabalí a pak to zabere celý den."

Jak vám bylo v listopadu, když jste se dozvěděl, že řešením vaší situace je operace? Deptá to člověka psychicky?

"Ze začátku jsem byl hodně naštvaný. Ono to mohlo jít relativně rychleji. Ale při operaci se tam dala vnitřní ortéza, aby mi to koleno zpevnili a zkusilo se dalším problémům předejít, i když to samozřejmě není zaručené. Tou operací se to trochu protáhlo. Je to těžké pořád jen posilovat, nehrát a sledovat zápasy z tribuny. Ale nedá se nic dělat, někdo má to štěstí, že za kariéru ho párkrát nastřelí puk. Ale třeba Stamkose poslední tři sezony taky hodně trápí zranění. Někdo to tak prostě má, ale já doufám, že to pro mě bylo potřetí a dost. Musím teď akorát posílit nohu, abych se vrátil. Ale nechci na to myslet, jestli se mi něco stane nebo ne. Hlavně se chci vrátit s čistou hlavou."

Ptát se vás na přání do roku 2017 je asi zbytečné.

 "Jsou horší věci, než být zraněný, ale zdraví chceme všichni, to si nekoupíte. Jinak jsem si žádné předsevzetí ani nedával, přeju si, aby rodina a moji blízcí byli zdraví, to je jasné."  

Sharks se vyhnul syndrom poraženého finalisty Stanley Cupu a v nové sezoně hraje zase dobře. Kdo na vás z týmu dělá největší dojem?

"Samozřejmě jsem rád, že se nám daří a vedeme tabulku Pacifické divize. Budeme mít ale těžké zápasy. Převážně jsme teď hráli proti týmům z Východu, ale nyní nás čekají soupeři z naší Západní konference. Pokud vyhrajeme pár zápasů, tak můžeme trochu odskočit. Kdo nám ale vyhrává zápasy, to je určitě Martin Jones v bráně, ten chytá prostě výborně každou noc. A pak Brent Burns, který je i jako bek jedním z našich nejlepších střelců."

Video: Burnsův zásah proti Ducks

Má podporu od ostatních?

"Další kluci se taky začali trefovat, což jsme hodně potřebovali. My jsme jako poslední tým z NHL nemohli dát v zápase přes pět gólů. Až v tom posledním s Detroitem se to povedlo. Na to, že jsme první v divizi, tak jsme vyhrávali 2:1, 3:2, nemáme ty body rozložené na tolik hráčů. Brali jsme ale důležité výhry. Až se zase trochu zvedne naše power play, což byla tady vždycky naše doména, tak to bude ještě příznivější."

Na přelomu roku se tradičně konal juniorský šampionát do 20 let. Měl jste čas ho sledovat? Ujíždí nám podle vás hokejový svět?

"Ty zápasy běžely na NHL network, takže jsme to s klukama sledovali. Taky jsme se sázeli o nějaké obědy. Když třeba hrála Kanada s Českem... Ale já si myslím, že jsme odehráli dobrý turnaj. Všichni vidí, že jsme prohráli s Dány a se Švýcary, ale byla škoda, že jsme v těch zápasech hráli hodně oslabení, což nám bralo síly. Vidíme, že Kanada a USA mají větší hráčské zázemí, ale my máme taky hodně šikovných kluků, kteří můžou něco dokázat. Osmnáctka třeba nedávno vyhrála Memoriál Ivana Hlinky. I naši skauti říkali, že máme dost výborných hráčů. Ačkoli ty počty v NHL jsou menší. Ale ukazují se pořád noví. Ondřej Kaše, Vránič (Jakub Vrána)."

Česká dvacítka čeká na medaili od roku 2005, ale v roce 2012, kdy jste hrál na šampionátu v Kanadě i vy, chyběl jen kousek k postupu mezi nejlepší čtyřku...

"Tam to bylo hodně blízko. Mrázič (Petr Mrázek) v bráně čaroval neskutečně. Vyřadili jsme Ameriku. I proti Rusům ve čtvrtfinále jsme měli spoustu šancí a mohli jsme rozhodnout, pak přišla smůla v prodloužení. Chyběl kousek a ta medaile tehdy být mohla. Pro mě to bylo poprvé, co jsem hrál v Kanadě, takže celkově ohromný hokejový zážitek."