Práce generálních manažerů týmů NHL pod lupou
Vyčkávaná mezi Edmontonem a Leonem Draisaitlem poukazuje na těžkou úlohu generálních manažerů
NHL.com @NHLdotcom
V zámořské NHL se aplauduje útočníkům, kteří sbírají góly a asistence po hrstech. Oceňují se elitní obránci a chválí gólmani, jež jsou schopní pro svůj tým ukrást vítězství.
Trochu v ústraní naopak zůstávají generální manažeři. Při tom jsou to muži, kteří mají u svých týmů zásadní vliv. To oni činí zásadní strategická rozhodnutí, udávají směr klubu a skládají dohromady soupisku.
Že to někdy není zrovna med, ukazuje současná situace kolem hvězdného útočníka Leona Draisaitla. Německému reprezentantovi po skončení sezony vypršela v Edmonton Oilers smlouva, novou dosud nepodepsal.
Draisaitl je chráněný volný hráč, Oilers tak mohou být v klidu. I kdyby Draisaitl dostal nabídku z jiného klubu, má Edmonton možnost ji okamžitě dorovnat. I přesto to je pro generálního manažera Petera Chiarelliho velká komplikace.
Zkušený funkcionář samozřejmě o jednoho ze svých nejlepších hráčů nechce za žádnou cenu přijít, na druhou stranu musí myslet i na zbytek týmu. Je jisté, že se Draisaitl stane společně s Connorem McDavidem nejlépe placeným hráčem týmu.
To však s ohledem na platový strop znamená, že má Chiarelli výrazně menší manévrovací prostor při dalším skládání mužstva. Jak se navíc vyjednávání o novém kontraktu pro Draisaitla táhnou, z volného trhu postupně mizí další a další hráči.
"Samozřejmě chci Leona podepsat, o ničem jiném jsem ani nepřemýšlel," zdůraznil Peter Chiarelli. "Ale to není otázka jednoho dne, jedná se o dlouhodobý proces. Rádi bychom to měli vyřešené co nejdřív, vůbec si ale nepřipouštíme, že bychom o něj přišli."
To se s největší pravděpodobností nestane. Draisaitl by měl i další sezonu začít v dresu Oilers. Tahle situace ovšem poukazuje na to, jak těžké manévrování musí někdy generální manažeři týmu podstupovat.
Platí to především v případech, kdy musí podepisovat dlouhodobé a mimořádně vysoké smlouvy se svými klíčovými hráči. Své o tom ví generální manažer Chicago Blackhawks Stan Bowman.
Syn slavného trenéra Scottyho Bowmana převzal Blackhawks v létě roku 2009, už v tu chvíli dobře věděl, že o pět let později bude muset řešit situaci kolem hvězd týmu Jonathana Toewse a Patricka Kanea.
Postupně se proto začal zbavovat důležitých hráčů, aby si vybudoval dostatečný prostor pod platovým stropem. Kabinu Chicaga tak opustili třeba Dustin Byfuglien, Andrew Ladd či Troy Brouwer.
V létě roku 2014 pak Toews s Kanem podepsali nové osmileté smlouvy. Blackhawks tohle krizové období zvládli skvěle, Bowman totiž mužstvo vhodně doplnil a Chicago v sezoně 2014-2015 slavilo zisk Stanley Cupu.
Skvělou práci v tomto směru odvádí i šéf Pittsburgh Penguins Jim Rutherford. I on svou práci musel přizpůsobit faktu, že potřebuje udržet elitní útočníky Sidneyho Crosbyho a Evgeniho Malkina. To se Penguins nadále daří i za cenu, že oba hráči z platového stropu ukrajují ročně přes 18 milionů dolarů a Penguins se museli během posledních let vzdát několika velice kvalitních hokejistů.
Rutherford pak nemá tolik prostředků pod platovým stropem, aby získal řadu dalších zvučných jmen. Daří se mu ovšem kádr doplňovat pracanty a typologicky vhodnými, byť levnějšími, hráči. I proto Pittsburgh dvakrát po sobě získal Stanley Cup.
Najdeme ovšem i opačné případy. Třeba Vancouver Canucks. Někdejší generální manažer Mike Gillis se v létě roku 2013 rozhodl udržet v týmu bratry Henrika a Daniela Sedinovy. Oběma předložil čtyřletý kontrakt, Canucks se z platového stropu ročně strhává 14 milionů korun.
To je pro rozpočet velká zátěž. Na rozdíl od Bownama a Rutherforda ale Gillis nedokázal s omezenými možnostmi poskládat zbytek týmu tak, aby byl konkurenceschopný. Canucks se za poslední čtyři sezony dostali do play off pouze jednou, Gillis proto v dubnu roku 2014 v klubu skončil a tým převzal Jim Benning.