Hokejová mše. Dějiny jsou svázané s Canadiens

Jako doplněk k tradičnímu srpnovému seriálu 31 týmů ve 31 dnech připravila naše redakce seriál Genius loci, který nabízí netradiční pohled na prostředí, v němž se hraje NHL. Autoři Michael Langr a Marek Burkert na svých cestách poznali 25 ze 31 stadionů a měst National Hockey League, v dalších arénách pak byli ostatní redaktoři. Proto vám můžeme zprostředkovat malý letní 'výlet' do všech ligových destinací osobním pohledem. Nyní jsou na řadě Montreal Canadiens.

Zavítat během sezony do Montrealu a nezajít na hokejový zápas Canadiens je pro sportovního fanouška strašlivá a neodpustitelná chyba. Asi jako kdybyste v Barceloně pohrdli návštěvou na Camp Nou, v Liverpoolu bez povšimnutí minuli Anfield a v Bostonu ignorovali Fenway Park.
Vidět v akci současné hráče nejúspěšnějšího klubu dějin NHL sice nemusí být nijak opojné, ale až v tamní aréně Bell Centre opravdu zjistíte, že hokej je pro fanoušky Canadiens skutečným náboženstvím.

"Když mě do Montrealu draftovali, tak já vůbec nevěděl, že jsou tam lidi do hokeje takoví blázni. Ale po příletu do Kanady mi začalo docházet, kde jsem se to vlastně ocitl," uculoval se útočník Tomáš Plekanec.
Jedinečná, fanatická, senzační. Tak popisují atmosféru na montrealských zápasech hráči i fanoušci. A věřte tomu, že právě taková je.
"Prostředí, jako bylo v Montrealu, zažijete třeba jen párkrát za život," vzpomínal na první ročník Canada Cupu 1976 bývalý útočník Vladimír Martinec. Československo tehdy ve slavné hale Forum, která byla domovským stánkem Canadiens celých 70 let, senzačně vyhrálo 1:0.
"Montreal je bezpochyby nejlepší místo, kde se dá hrát hokej," tvrdí i obránce Roman Hamrlík, jenž působil také v Edmontonu a v Calgary - ze svých kanadských štací přesto vyzdvihuje právě čtyřleté působení u Canadiens.
Hromový pokřik "Go Habs Go!" je ostatně v zápasové dny slyšet nejen v Bell Centre, ale i v barech a nočních podnicích v centru hokejové Mekky.

Místní mají být na co pyšní. Historie města za posledních sto let je tu propletena s Canadiens. Legendární hráči Howie Morenz, Maurice Richard, Elmer Lach, Jacques Plante, Jean Beliveau, Guy Lafleur, Larry Robinson a řada dalších mají na chodbách arény své podobizny, u kterých se o přestávkách zápasů houfují davy fanoušků.
I v kabině současných Habs jsou fotky bývalých hráčů, kteří dohlížejí na své následovníky. Tomáš Plekanec tak měl nad sebou v šatně řadu let 'dozor' Franka Mahovliche, Yvana Cournoyera, Kena Drydena a Jacquese Lemairea...
"Sepětí s historií je tu ohromující. Slavily se tady Stanley Cupy, takže fanoušci chtějí, aby se vyhrávalo pomalu v každém zápase," tvrdil Hamrlík.
Více k tématu: [Montreal věří, že Tatarovi vydrží forma]
Tady totiž není hokejový duel příležitostí k rodinnému výletu a chroupání popcornu jako v některých amerických arénách. V Montrealu je to událost číslo jedna.
"Lidi byli taky naštvaní, pokud nám to moc nešlo, ale zároveň skvěle dokázali vycítit, kdy nám můžou pomoct," přikývl Plekanec.
Obzvlášť sobotní duely s Bostonem nebo Torontem (a až do poloviny 90. let ještě s Quebekem) jsou nezapomenutelným zážitkem.
"Na odpolední utkání chodí dost lidí s dětmi, ale večer to bývá divočejší. Fanoušci si dají před zápasem pár piv a pak je v hledišti pěkný hukot," tvrdil dlouholetý montrealský novinář Zdeněk Matějovský.
Největší kanadská hala v NHL má současnou kapacitu 21.302 diváků a neexistuje, aby nebylo vyprodáno.

"Lidi v Montrealu ale byli takoví blázni, že arénu vyprodali, i když jsme hráli v přípravě tréninkový zápas červených proti bílým," připomněl Plekanec.
Být hráčem Montrealu však znamená i snášet značný tlak. Hlavně když se nedaří, což se v posledních sezonách dělo poměrně často.
"Místní média se pak snaží ve všem hledat senzaci. Dost se v novinách řeší úplné blbosti. Pokud se chcete soustředit na hokej, tak tyhle věci musíte odstřihnout," naučil se Plekanec.
Když to moc nešlape, není pro hráče moc příjemné potkávat ve městě vyčítavé fanoušky, horší to ale bývá paradoxně během play off, kdy není v podstatě možné, aby hokejista vyšel na ulici. Kapuca a černé brýle vám nepomůžou.
"Vždycky se někdo najde, kdo po vás chce podpis, nebo fotku. V obchoďáku, v restauraci. Ale nedá se to srovnávat s tím, když se hraje play off. To je lepší sedět doma, protože lidi tu z hokeje vážně úplně šílí," popisoval Plekanec.

Nejdelší pauzu od posledního zisku Stanley Cupu sice stále natahují rivalové Canadiens Toronto Maple Leafs, trvá už 52 let. Ale v Montrealu jsou hodně nervozní i ze šestadvacetileté absence mezi šampiony.
"Před každou sezonou to slyšíte ze všech stran, že teď, už, snad, konečně...," povzdechl si hráč, který v barvách Canadiens odehrál 984 utkání; víc jich zvládlo jen šest hráčů montrealské historie. Nejdál se ale Plekanec v play off dostal jen do konferenčního finále.
Výjimečnost Montrealu je však i v tom, že se nachází ve frankofonní oblasti. Říká se, že kouč, který nevládne francouzštinou, je u Canadiens už předem odsouzen k neúspěchu.
Na první Stanley Cup čeká i Bell Centre, které se začalo stavět těsně po posledním montrealském triumfu v červnu 1993. Ještě dnes bere dech svou velikostí, podařeně zalomenými tribunami, gondolou pro média a skauty, jež tvoří jakýsi prstenec zavěšený pod stropem...

Stadion byl otevřen v roce 1996 a hned v září jakoby ho začarovaly dva finálové zápasy World Cupu, v nichž hráči USA porazili Kanadu.
Nikde jinde v NHL není ale historie města natolik propojena s hokejem. Násilnosti po suspendaci Maurice Richarda v roce 1955 se dostaly do učebnic dějepisu, stejně jako kolosální oslavy Stanley Cupů na ulici sv. Kateřiny za účasti stovek tisíc lidí.
Znát slavná jména, jež trofejemi dláždila montrealské dějiny, patří k základní výbavě zapálených fanoušků Canadiens. Ti zároveň netrpělivě čekají, až do galerie místních velikánů budou moci zařadit i hráče současného týmu. A to může ještě nějakou chvíli trvat.