Milan Hnilicka

Ač se primárně věnujeme NHL, nezapomínáme ani na dění na opačné straně Atlantiku. Přibližně dvakrát do měsíce vám v sezoně 2023-24 přinášíme rozhovor s některou osobností působící v Česku či jinde v Evropě. Tentokrát jsme vyzpovídali někdejšího brankáře Milana Hniličku, který se po kariéře v NHL vrátil do Liberce i do národního týmu. Teď pracuje jako manažer českých reprezentací.

Do NHL odcházel už jako olympijský vítěz a mistr světa. Největší stopu zanechal v týmu Atlanta Thrashers, který zanikl přestěhováním do Winnipegu v roce 2011. Celkem v nejvyšší zámořské lize odchytal 121 zápasů.

"Na kluka z Litoměřic, který o NHL dlouho nic nevěděl, to beru s pokorou a vděčností," říká trojnásobný mistr světa v rozhovoru pro NHL.com/cs.

Vedle Atlanty působil i u New York Rangers a Los Angeles Kings, po sezoně 2003-04 se vrátil do Česka a zakotvil v Liberci. ukončil kariéru v roce 2010 poté, co krátce naskočil za pražskou Slavii.

Hnilička pak okusil i život v politice, působil jako šéf Národní sportovní agentury. Aktuálně má na hokejovém svazu na starost chod všech reprezentací.

Stíháte sledovat NHL?

"Tím, že je moje zaměření u reprezentace hlavně organizační a nemám na starost nominace, tak už tolik ne. Když mám možnost, podívám se o víkendu. Abych v noci vstával, to ne. Ale pochopitelně sleduju hlavně české kluky, jak se jim daří."

Ke kterému klubu, v němž jste působil, máte nejblíž?

"K tomu, který už tam není... Atlanta Thrashers. Ale mám rád i Rangers. Sice jsem tam toho až tolik neodehrál, ale byl jsem součástí týmu, byla to hrozně fajn organizace. A hlavně můj devítiletý syn jím hrozně moc fandí, takže to taky pochopitelně vnímám. Má tam Filipa Chytila, což je jeho největší hvězda."

Chytil si připsal tři asistence

Teď mu musí být líto, že je aktuálně zraněný.

"Je smutný. Měl možnost ho vidět na posledním mistrovství světa v Rize, kde se Filip bohužel taky zranil. Ale do té doby hrál výborně. Takže je to mladýmu hodně líto. Stejně jako všem ostatním fanouškům."

Když se podíváte na stopu, kterou jste zanechal v zámoří, jste spokojený?

"Vždycky to může být lepší, ale jsem spokojený. Říkám si, že na kluka z Litoměřic, který o NHL dlouho nic nevěděl, to není špatný. To by byl hřích si stěžovat. Cokoliv hraju, tak vždycky chci ještě víc, ale když se pak podívám zpětně, beru s pokorou a vděčností, jakou kariéru jsem měl možnost prožít."

Kterého gólmana z vaší éry jste měl nejraději?

"Určitě to byl Patrick Roy. Potom pochopitelně Dominik Hašek. On byl pro nás ostatní evropské brankáře hrozně důležitý. Vybojoval prostor, otevřel nám dveře. Kdysi jsem koukal i na Billa Ranforda v Edmontonu. Nebo Mike Richter v Rangers byl úžasný. Jednak vynikající gólman, ale i úplně super člověk. Opravdu osobnost. Dodneška si hrozně cením právě lidí, kteří jsou ve svém oboru jedineční, ale zároveň jsou úplně normální, mají v sobě velkou pokoru."

Který z brankářů vás nejvíc oslovil v posledních letech?

"Nemůžu vynechat Andreje Vasilevského z týmu Tampa Bay Lightning, který byl opravdu dominantní. Jinak se pole gólmanů podle mě vyrovnává. Vždycky jsem fandil Vítkovi Vaněčkovi, který je aktuálně členem San Jose Sharks, protože jsme ho měli v juniorských reprezentačních výběrech."

Vaněček skvěle vychytal MacKinnona

V roce 2004 jste se vrátil do Evropy, kde vás ještě čekala velmi úspěšná část kariéry. Čekal jste to?

"Když člověk hraje, má vnitřní nastavení trochu jiné než teď. Jako sportovec od sebe vždycky chce jenom to nejlepší. V Česku jsem se vracel do Liberce, což byla velmi ambiciózní organizace. Cítil jsem zodpovědnost v tom, abych pomohl uskutečnit vizi, kterou mi tehdy nastínil majitel Petr Syrovátko. Ta se mi moc líbila. Byla to pro mě výzva. Nejenom se vrátit a zachytat si, ale chtěl jsem pomoct budovat úspěšnou organizaci z pozice brankáře."

Zároveň jste se vrátil i do národního týmu.

"Vždycky jsem miloval reprezentaci. Nikdy jsem neodmítl žádnou nominaci, což pro mě byla další výzva."

Navíc jste v roce 2008 získal s Ufou titul v KHL.

"Ale už to nehodnotím moc pozitivně. Sice jsme vyhráli, ale nechytal jsem tolik. Bylo to spojené s podivnými okolnostmi. Vyhráli jsme třeba zápas 2:1, potom jsem tři utkání nechytal. Což bylo divný. Byli tam se mnou vynikající brankáři, ale i tak ta situace pro mě nebyla výhodná."

Po konci kariéry jste si zkusil i politiku, poté jste šéfoval Národní sportovní agentuře. Jaké to bylo v porovnání s aktivní hráčskou kariérou?

"Každé má svoje. I ve sportu je určitá politika, což si hráči zažívají při trejdech. Ale stejně je to ta nejčistší oblast. Když se vám opravdu daří, nemusíte koukat doleva, doprava a jedete. To se vůbec nedá porovnat s tou jinou politikou. Byl jsem v ní krátce, ani se nepovažuju za politicky laděného člověka. Šel jsem tam s ryze sportovní vizí, toho jsem se držel."

Aktuálně jste na hokejovém svazu sportovním manažerem reprezentací. To vás naplňuje?

"Ano, to mě baví hodně. Dělal jsem to i předtím, kdy jsem na svazu měl na starost rozvoj. Člověk si myslí, že když hraje hokej na vrcholné úrovni, tak všemu rozumí. Ale není to pravda, musel jsem se dál rozvíjet v jiných oblastech. Třeba v organizačních. A musím říct, že právě tahle stránka mě baví."

Co je náplní vaší práce?

"Vytvářím zázemí pro všechny národní týmy. Aby hráči, trenéři i celé realizační štáby měli co nejlepší podmínky. S tím souvisí i to, že zajišťuju co nejsilnější mezinárodní program. Což mě opravdu baví."

Trenéřina vás nikdy nelákala?

"Ne. Myslím si, že jsem, nechci říct měkký, ale nejsem typ, který by na hráče řval. Což je občas potřeba. Myslím u dospělých. Možná u dětí by mě to bavilo. Jak už jsem zmiňoval, mám devítiletého syna, takže podle možností s ním jezdím po turnajích i po zápasech, což mě hodně naplňuje."

Milan Hnilicka

Také je brankář?

"Ne. Demokraticky jsme se domluvili, že nebude. On by chtěl, ale měl by to mnohem těžší. Takže hraje vepředu. Ale hlavní je, že hokej miluje, z toho mám největší radost. Je to typicky narozený hokejista. Jestli bude úspěšný, nebo ne, to pro mě není až tak důležitý. Pochopitelně bych si pro něj přál to nejlepší, ale už jenom to, že sportuje, má srandu se spoluhráči, k tomu i další povinnosti, se mi moc líbí."

Zažil jste zlaté Nagano. Jaký reprezentační moment vedle něj je pro vás nejsilnější?

"Jednoznačně šampionát v roce 2001 v Německu. Mám to spojené jednak se sportovním úspěchem, kdy jsme vyhráli, ale i s narozením první dcery. Hned jak jsem se vracel zpátky do Atlanty, tak se nám narodila. Což byl pro rodinu velký milník."

Navíc jste ke zlatu pomohl skvělými výkony.

"Byl to povedený turnaj. Pro tým, ale i pro mě osobně. Musím říct, že jsem si vždycky hrozně užíval kabinu. To mě pronásleduje celý život. Za to jsem vděčný, že jsem měl možnost být součástí spousty týmů. Z toho principu vlastně žiju dál. Vím, co fungovalo. Je to všechno o lidech, aby přijali svojí roli a dokázali se podřídit cestě úspěchu. To je celé."

Což byl princip vaší úspěšné generace, že?

"Přesně tak. Nemohli hrát všichni v první lajně nebo na přesilovce, přesto kluci role přijali. Díky tomu nároďák měl úspěchy v tak silné mezinárodní konkurenci."

Příbuzný obsah