LeClair: Lindros je konečně tam, kam patří

John LeClair byl dvorním levým křídlem Erica Lindrose a v roce 1995 mu pomohl získat Hart Trophy. O dva roky později se s týmem Philadelphia Flyers dostali finále Stanley Cupu. Spolu s Mikaelem Renbergem zformovali tou dobou možná nejlepší útok v NHL, zvaný 'Legie zkázy', který díky svým fyzickým předpokladům i hokejovým kvalitám terorizoval soupeře a dával jim jeden gól za druhým. V předvečer pondělního vstupu Lindrose do Síně slávy v Torontu napsal LeClair o svém velkém parťákovi exkluzivní sloupek pro NHL.com:

Když si řeknete, který další hokejista by měl vstoupit do Síně slávy, obvykle jsou kolem toho pochyby. Říkáte si: Patří tam, nebo ne? Ale u Erica žádné pochybnosti neexistují. On je jasným členem Síně slávy, naprosto bez diskuze.
Když byl na vrcholu, myslím si, že nikdo nedominoval tak jako on. Ovládl každý aspekt této hry. Byl nezastavitelnou silou.
9. února 1995 mě Montreal Canadiens vyměnili do Philadelphie. Zavolal mi generální manažer Flyers Bobby Clarke a zmínil se o tom, že mé místo vidí v Ericově lajně. Já jsem v té době ještě Erica tolik neznal, jen jednou jsme se krátce potkali. Ale nemohl jsem se dočkat, až přiletím do Philly a začnu hrát s takovým hokejistou. Kouč Terry Murray mě dal dohromady s ním a s Mikaelem, okamžitě jsme se sehráli a od té doby se jenom zlepšovali.
První věc byla, že Eric měl drajv, který jsem u nikoho před tím neviděl. Pořád se chtěl zlepšovat, pořád od sebe i od ostatních očekával víc. Když jste na tréninku neproměnili šanci, on se nerozpakoval k vám přijet a vyčinit vám: "Tohle bys měl dávat." A myslel to vážně. Moc to pomohlo mně i celém našemu útoku, abychom se soustředili, zlepšovali a makali naplno. Na tréninku jsme strašně dřeli.
Vedle toho měl všechny hokejové předpoklady. Mohl vás porazit jakýmkoliv způsobem. Jeho technika a šikovnost byly mimo jakékoliv tabulky, jeho síla byla větší než u většiny hráčů. Jen pár jich bylo tak velkých a tvrdých jako on, ale ani jeden nebyl tak dobrý.

Dokázal změnit způsob, jakým soupeři hráli proti Flyers. Jejich první myšlenka byla: Jak zastavíme Erica? Jak na něj budeme hrát? Psychicky to srazilo tým už před tím, než puk padl na led. On byl faktorem, na který se soustředili ze všeho nejvíc. Snažili se na něj nasazovat nejlepší bránící trojici a nejlepší dvojku beků. A on si to užíval, protože byl tak soutěživý. A dokázal je přehrát, takže zase zkusili něco jiného. Byly to neustálé taktické šachy, jak se snažili ho rozhodit a dostat ho z rytmu. Většinou bezvýsledně.
Tak velký to byl hráč. Nastupoval proti nejlepším, dostal z nich to nejlepší, a přesto dominoval. Nedokázali ho zpomalit. Jeho přístup k nim se dal charakterizovat asi takto: 'Ukažte mi to nejlepší, co ve vás je, a dívejte se.' A s tím skoro pokaždé vyhrával.
Mimo led to přitom byl docela klidný chlapík. Dalo se s ním dobře vyjít a byl to dobrý parťák, v mužstvu oblíbený. Člověk by neřekl, že jde o superstar. S každým si zavtipkoval, popovídal, prostě obyčejný kluk v kabině.
Samozřejmě, zranění ho hodně omezovala. Když byl na vrcholu, utrpěl sérii otřesů mozku a musel skončit hodně brzo, už ve 33 letech a po pouhých 760 zápasech v NHL. Pokud by se to nestalo, nevidím důvod, proč byl neměl dominovat i v dalších letech. Se svou touhou vyhrávat a důkladnou přípravou to mohlo pokračovat ještě dlouho.
To, co se chystá teď, si plně zaslouží. Měl by být členem Síně slávy. Čekal na to šest let, i když podle mého se tam měl dostat hned při první příležitosti. Ale to už je za námi. 'Big E' míří tam, kam patří: do hokejové Síně slávy.