Končící Eliáš: Lákalo by mě komentování

Hokejová NHL už je v životě Patrika Eliáše minulostí. Konec hráčského působení si naplánoval už v zimě, kdy mu došlo, že už nebude schopný na sto procent trénovat s nejistou vidinou návratu po zranění. Díky tomu, že se na definitivní uzavření kariéry připravoval delší dobu, se s ním teď dokáže lépe vyrovnat.

"Konec kariéry je hrozně těžký, nejen pro hráče, ale i pro rodinu. Já si tím prošel vlastně během posledních dvou sezon. Nebylo to prostě ze dne na den, což musí být hrozně těžké," vypráví jeden z nejlepších útočníků historie New Jersey Devils i českého hokeje v rozhovoru pro NHL.com/cs.
Na podzim jste uvažoval o návratu do NHL, přestože jste neměl smlouvu a v minulé sezoně jste vinou zranění odehrál jen 16 utkání. Kdy se to ve vás zlomilo a najednou jste věděl: Končím?
"Definitivně jsem se rozhodl na přelomu ledna a února. Tím, že si člověk prochází zdravotními problémy, tak začíná trochu pochybovat a říkat si, co bude. A já byl na operaci, která mi pomohla. Býval bych ji podstoupil i jinak, abych si zlepšil kvalitu života i po kariéře, abych byl nějakým způsobem aktivní. Třeba abych mohl jezdit na kole a lyžovat. Trénoval jsem od září do prosince, kdy jsem měl možnost jet na vánoce domů do Česka a začal jsem přemýšlet o tom, že když už bych tomu nebyl schopen dávat sto procent, tak by to asi spělo k závěru. Bavil jasem se s manažerem Devils (Rayem Sherem), který mi říkal, abych jel domů a užil a si. A až přijedu a půjdu trénovat, tak abych dal vědět, jak to vypadá. Trénoval jsem ještě celý leden a pak v únoru, ale potom už jsem tušil, že chci jít trochu jiným směrem a užívat si jiné věci."

Trpělivý přístup New Jersey vám asi hodně pomohl, že?
"Já měl v tomhle obrovskou výhodu a jsem za to vděčný vedení, majitelům, trenérům i klukům v kabině, že mi dali možnost být pořád s nimi a ten čas si tím projít a dojít k definitivnímu rozhodnutí až za tak dlouhou dobu. Hrozně moc si toho vážím a jsem hrdý, že jsem strávil celou kariéru v NHL v jednom týmu, v jednom klubu. A navíc v tak úspěšném, jakým byli v mé éře právě Devils."
Klub pro vás chystá rozlučkový ceremoniál. 4. dubna byste měl vhodit slavnostní buly duelu s Philadelphia Flyers a o čtyři dny později naposledy nastoupíte na led se spoluhráči během rozcvičky před závěrečným duelem základní části proti New York Islanders. Budete naměkko?
"Já brečím i u reklam a u filmů. Ale budu se snažit držet, aby to nebylo moc emocionální. I když ke sportu tyhle emoce patří. Hlavně si to ale budu chtít užít a zapamatovat."
Jistě si živě vzpomenete na moment, když jste před 22 lety poprvé vstoupil do kabiny Devils a uviděl to slavné logo s písmeny NJ, růžky a špičatým ocáskem. Neříkáte si, jak rychle to celé uteklo?
"Strašně rychle. Když je člověk mladý, tak do těch 28 let, tak to neřeší. Hraje a vidí, že před sebou má ještě dlouhou dobu. Najednou ale máte rodinu, děti, rodiče rychle stárnou a vy vidíte, jak ten čas rychle běží. Když se zpětně podívám, tak je to neuvěřitelné, jak to všechno rychle uteklo. Já jsem si to fakt hrozně moc užil. I ty příjemné věci, i ty nepříjemné věci patřily k té jedné kapitole, kterou teď uzavírám. Jsem nesmírně pyšný, že jsem měl možnost hrát tak dlouhou dobu za jeden tým."
V New Jersey už se hovoří o tom, že váš dres bude viset u stropu haly Prudential Center a číslo 26 navždy vyřadí ze soupisky podobně, jako to udělali u dalších klubových legend: Martina Brodeura, Scotta Stevense, Kena Daneyka a Scotta Niedermayera. Jak se na to těšíte?
"Samozřejmě, to bude ještě víc emocionální. Já o NHL tak do 16 nebo 17 let nic moc nevěděl, neměli jsme ten přístup k médiím jako dnes a já to nijak neřešil. Pak už jsem byl draftovaný a chtěl jsem v NHL hrát, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude takhle dlouhá kariéra v jednom týmu a zakončená vyvěšením dresu. Je to neskutečné, že to takhle dopadlo. Když si vezmete, co ti hráči jako Brodeur a Stevens znamenali nejen pro Devils, ale pro celou ligu, tak to je úžasné být vedle nich. Je to neuvěřitelná pocta."
Co vám z bohaté kariéry zůstane nejvíc v paměti?
"Zásadní pro mě budou ty první roky na farmě v Albany, lidi co mi pomáhali. Jak se člověk musel naučit všechno k tomu, aby se z něj stal profesionální sportovec a co to vlastně znamenalo být 'Ďábel'. Co od nás čekal management a tak. Po sportovní stránce to byly ty dva roky 2000 a 2001, kdy jsme hráli dva roky po sobě finále Stanley Cupu s tím úžasným týmem, co jsme měli. A pak určitě růst, který jsem prožil jako sportovec, kdy jsem byl v různých pozicích jako nováček, nebo pak jako kapitán, lídr... Vlastně celý ten příběh."

Pocházíte z Třebíče, máte dům v New Jersey, byt v Praze... Už víte, kde budete s rodinou v budoucnu a co budete dělat?
"My budeme řešit, co bude příští rok. Řešíme, že bychom se vrátili do Prahy a budeme tam trávit nějakou dobu. Rodiče stárnou, jak jsem říkal, tak chceme trávit trochu víc času s nimi. Hokej mi dal spoustu pozitivních věcí a k těm hlavním patří ta volnost se rozhodovat, co chceme dělat, kde bydlet a podobně. Další kroky na nějakou dobu povedou domů do Česka a pak uvidíme co dál."
Bývalí slavní hráči vaší generace jako Jiří Dopita, Martin Straka, Václav Prospal, Martin Ručinský, Jiří Šlégr a další se angažují v českém hokeji jako trenéři nebo manažeři. Neláká vás to také?
"Jsou to věci, nad kterými přemýšlím a doufám, že k nějakému propojení dojde. Uvidíme, co bude v dalších měsících. Pokud bychom bydleli v Jersey, tak je víc možností, ať už u Devils, nebo trénovat děti a juniory. Takové nabídky už jsem dostával. Trenérství je hodně náročné a musíte mít nějaké zkušenosti, ale i třeba komentování by mě hodně bavilo, kdybych tu zůstával, tak by mě bavilo zapojit se do NHL.tv, protože hodně kamarádů pro ně pracuje. Ale když půjdeme do Evropy, tak uvidíme. Propojení s českým svazem by bylo fajn, ale do jaké míry, to je další věc."