Brzy šestačtyřicetiletý nezmar si teď aktivní dny prodlouží na domácím ledě v Kladně, v zámoří ale po sobě zanechal stopu, která nejde smazat ani náhodou. Pojďme si proto připomenout význam čtyřiadvacetiletého účinkování české legendy na zaoceánských kolbištích.
Stanley Cupy
Při draftu měl štěstí. Z dnešního pohledu přišel v roce 1990 na řadu nepochopitelně až jako pátý, ale sáhl po něm klub, který v sotva plnoletém černovlasém mládenci viděl velkou budoucnost.
V nabitém kádru Pittsburgh Penguins, kde kromě velkého šéfa Maria Lemieuxe hráli i Paul Coffey, Kevin Stevens, nebo Mark Recchi, se Jágr zpočátku prosazoval ztuha. Občas hrál čtvrtou lajnu. Nebyl si jistý, co to kouč Bob Johnson na lavičce vlastně vypráví. Sem tam si pobrečel, chtěl domů.
Více k tématu:* *[Plekanec o odcházející legendě: Jágr je hrdina\]
Po příchodu Jiřího Hrdiny z Calgary Flames se ale karta obrátila. O čtrnáct let starší krajan zasvěcoval holobrádka do tajů kabiny. Často mu pomohl, ale občas se taky ozval, když se mu na Jágrově přístupu něco nezdálo.
Jaké bylo postavení čísla 68 v tehdejší hierarchii týmu, poměrně přesně dokládá osmé místo ve statistikách play off 1991. O rok později už to byla ale úplně jiná písnička. Exkluzivní Jágrův gól v úvodním zápase finále proti Chicago Blackhawks byl ukázkou posunu, jaký český mladík udělal. Se 24 body ve vyřazovací části už byl klíčovou ofenzivní silou týmu šampionů 1992.