Těší vás, že Pastrňák hodně času strávil v Letňanech, které jste z hokejového hlediska vybudoval?
"Měl jsem radost, že během léta chodili kluci z NHL hrát s veterány, kteří jsou tam celoročně v úterý a ve čtvrtek. Přes léto se tam nahromadili profíci, mezi nimi byl i Pasta. Kluci byli rádi, že si s ním mohou zahrát, ale na druhou stranu někteří museli přestat chodit, protože už nestačili... Ale těší mě, že když ho uvidím, pozdravíme se. Ví, že jsme s bráchou v Letňanech působili. A je fajn, že registruje i to, že jsem hokej hrál."
Vy jste si s ním ještě stihl zahrát, když jste chodil s veterány?
"Už si to moc nepamatuju, ale mám dojem, že ne. Protože už jsem měl zdravotní problémy."
Fandíte klubům, za které jste hrál?
"To ani ne, nemám vyloženě oblíbený klub. Jsem takový nestálý fanoušek. Protože vždycky přeju týmům, ve kterých hrají čeští kluci. Takže teď hodně sleduju Boston."
Kariéru jste začínal v Chicagu, takže i k Blackhawks máte blízko?
"Byl jsem tam nejdelší dobu, určitě patří mezi týmy, u kterých se vždycky podívám, jak hrály. Není to tak dávno, co prožívali skvělé období, třikrát vyhráli Stanley Cup krátce po sobě. Byl jsem za ně pochopitelně rád. Hlavně jsem to přál fanouškům, kteří jsou tam opravdu vynikající a mohli si užít oslavy."
Jak si vybavujete začátky v roce 1990? Byl jste v Chicagu s gólmanem Dominikem Haškem.
"Neměli jsme to jednoduché, šli jsme do neznámého prostředí. Přišli jsme ze země, kde nebyly ani bankomaty. Najednou jsme byli v jiném světě. Takže pro nás bylo všechno nový. Ale zvládli jsme to. Pokud jde o hokej, Hašan to měl ještě náročnější, protože hráč v poli se přizpůsobí rychleji než brankář. Oproti Evropě to byl pro něj diametrální rozdíl. Jak v chytání, tak hraní holí. A v komunikaci s obránci, na což se hodně dbalo. Někdy to byla až úsměvný, jak jsme na sebe všichni řvali, co kdo má dělat. Tehdy se Dominik střídal s Edem Belfourem, který chytil famózní formu. Takže ho vytlačil z pozice jedničky. Chvíli byl na farmě, což byl i můj případ."
V roce 1992 jste si oba zahráli finále Stanley Cupu, v němž jste nestačili na Pittsburgh.
"Hašan byl povolaný nahoru, ale nechytal. A mám dojem, že kdyby v brance dostal větší prostor, mohli jsme nakonec titul vyhrát my. Ale to je kdyby."
Ve finále s Penguins vstřelil Jaromír Jágr možná svůj nejslavnější gól, při němž přešel i přes vás. Stále vás ten moment pronásleduje?
"Vždycky se to objeví, když Jarda překoná nějaký rekord. Nebo naposledy, když mu vyvěšovali dres. Tak je toho plná televize. Je až úsměvné, když člověk vidí, jak nás vymíchal. Jenom to dokumentovalo jeho umění. Ale stalo se. Už to neřeším, dávno jsem se s tím vyrovnal."
V zámoří jste zažil spoustu skvělých spoluhráčů. Na koho vzpomínáte nejraději?
"Těch je opravdu hrozně moc. Třeba kanadský útočník Steve Larmer. V zámoří má velké jméno, v Evropě až tolik ne. Ale když se podíváte na jeho statistiky, jsou famózní. Navíc každou sezonu odehrál všechny zápasy, nikdy nebyl zraněný. Překonával i rekordy, byl to železný muž. Odehrál 884 utkání v řadě. Tehdy byla jiná doba, takže si pamatuju, že přišel do kempu a nebyl úplně v top formě. Spadla na něj činka a říkal: Dejte jí ze mě pryč!"
Co na to trenéři?
"Tenkrát to šlo, že byl člověk nepřipravený. Ale během kempu se dostal do skvělé fyzičky a potom jel celou dobu. A ještě jednu věc jsem vždycky obdivoval: v kabině na lavičce měl připravenou zásobu žvýkaček. A v puse jich měl normálně třeba deset najednou! Což jsem nechápal. Během utkání neustále žvejkal. Já jsem si to jednou zkusil při tréninku, vzal jsem si jednu. A musel jsem ji hned vyplivnout, protože jsem to neudýchal. Takže to jsem nechápal. Byl to hráč od pánaboha. Když jste se ptal na spoluhráče, tak nesmím zapomenout na Chrise Cheliose. Kouč Mike Keenan mě zezačátku dával do dvojice s ním. A byl to další hráč, kterému na ledě šlo všechno."
Zažil jste i éru, v níž vládl Wayne Gretzky. Jaké bylo ho bránit?
"Tehdy už hrál za Los Angeles a pamatuju si, že když jsem proti němu nastupoval poprvý, tak jsem si při zápase v duchu řekl: Ty jo, na mě jede Gretzky! Nějak jsem to přežil, ale pořád jsem si na něj dával pozor. Stejně jako na Pavla Bureho. Toho člověk nemohl mít za zadkem, protože jakmile propásnete první dva kroky, už ho v životě nemůžete chytit. Byl extrémně rychlý. Ale byli další, kteří zase byli hromotluci. Takže pokud jste si nedali pozor, přizabili vás. Byli fakt tvrďáci. Jakmile vás někdo načapal na otevřeném ledě, vypnul vás."
Odehrál jste toho v NHL spoustu, takže musíte být spokojený, ne?
"Vystřídal jsem hodně klubů, hlavně ke konci se to trochu zvrhlo, střídal jsem to jako ponožky. Když se na to podívám zpětně, možná jsem mohl odehrát ještě víc zápasů, kdybych byl odolnější a líp fyzicky připravený. Do toho byly nějaké výluky. Ale jo, u srdce mě může hřát, že jsem se tam dokázal prosadit, i když to nebylo z bodového hlediska moc výrazný. NHL byla v 90. letech hrozně náročná, byla to řežba. Takže jsem rád, že jsem se nějak přizpůsobil."
Byl jste i součástí Jágrovy výměny do Washingtonu...
"Už můj trejd z Columbusu do Pittsburghu v roce 2000 byl trochu nešťastný. Co vím, tak kouč Ivan Hlinka o mě hodně stál, ale možná se mu to trošku vymstilo, protože jsem se tam moc neprosadil. Takže mu to mohli vyčítat. Že o mě tak stál, ale pak jsem tolik nehrál. Následně jsem se s Jardou svezl do Washingtonu. Tehdy to bylo tak, že Capitals Jardu hodně chtěli a Pittsburgh řekl: Ještě si tam přibalte toho Kučeru, ať se ho zbavíme... Ale paradoxně jsem potom ve Washingtonu měl jednu z nejlepších sezon. Tým byl v krizi, bylo dusno, nebyla dobrá nálada. Ale já jsem byl pořád na ledě, takže po téhle stránce jsem byl spokojený. Protože hodně hráčů bylo zraněných. Akorát po osobní stránce to bylo náročný, byl jsem tam sám bez rodiny."