Vrbatův bekhendový blafák stále funguje

Na svůj bekhendový blafák si Radim Vrbata mohl nechat dát vyrobit ochrannou známku už dávno. Pětatřicetiletý útočník Arizona Coyotes se precizně provedeným nájezdem osamostatnil v čele pořadí nejlepších exekutorů v historii NHL. Český hokejista v rozstřelech zaznamenal už 43 branek z celkem 98 pokusů, což je úspěšnost 43,9 procenta.

Druhý Frans Nielsen z Detroit Red Wings proměnil 42 nájezdů z 84 možností, kapitán Chicaga Jonathan Toews se trefil ve 41 případech z 85 pokusů. Po 40 gólech zaznamenali Zach Parise z Minnesota Wild, ten na to spotřeboval 95 pokusů, a bývalá detroitská ikona Pavel Datsyuk, který měl 98 možností.
Na Vrbatových nájezdech je ale pozoruhodná jedna věc: provádí je totiž neustále takřka na chlup stejně. A je při nich mimořádně úspěšný.
"Když to provedete přesně, jak máte, tak je opravdu vysoká šance, že to bude gól," vykládal Vrbata, jak v pátek překonal gólmana Oilers Cama Talbota.
Moc ale nechybělo a k žádným nájezdům by vůbec nedošlo. Connor McDavid totiž s klaksonem ohlašujícím konec prodloužení, překonal Mikea Smithe v brance Coyotes. Po přezkoumání situace se ovšem došlo k závěru, že puk překročil brankovou čáru o zlomek vteřiny po vypršení hrací doby a šlo se tedy na rozstřel.
V něm edmontonský kapitán McDavid nezvolil šťastné řešení. Před Smithem mu puk sjel z hokejky, zatímco Vrbatovi držel pevně na čepeli.
"Nájezdy jsou jednou z možností, jak pomoct týmu. Pokud na ně dojde a jste úspěšní, může ten bod navíc hrát roli v konečném součtu sezony," řekl Vrbata.
V rozstřelech mají zatím Coyotes stoprocentní úspěšnost. Došlo na ně dvakrát a dvakrát vyhráli. V obou případech byl úspěšný i Vrbata. Arizona má ale více šikovných zakončovatelů, takže ani v jednom případě nebylo jméno českého střelce uvedeno v kolonce autora vítězného gólu.
Na začátku listopadu v souboji s Nashville Predators zaznamenal vítěznou trefu Anthony Duclair, v pátek proti Edmontonu zase obránce Oliver Ekman-Larsson. Ten ovšem žádnou speciální fintu po ruce nemá. "Zavřel jsem oči a vystřelil," popisoval švédský hokejista.

Vrbatova metoda je úplně jiná a lety tréninku vyšlechtěná takřka k dokonalosti. Exekutor se s pukem na hokejce rozjede ze středového kruhu a na modré čáře udělá krátký oblouk. Mezi kruhy naznačí střelu, stáhne si puk do bekhendu a pak zavěsí vedle gólmanova betonu, nebo pod horní tyčku.
Z českých hráčů velmi rádi používali tuto kličku i další praváci jako Martin Procházka, nebo světoběžník Robert Lang, který s Vrbatou působil ve Phoenixu.
Ačkoli většina brankářů v NHL už tuto fintu velice dobře zná, při precizním provedení je velice těžké jí zabránit. Navíc Vrbata pečlivě sleduje soupeřova gólmana, a když má dojem, že brankář jeho záměr prohlédl, tak zvolí jinou variantu.
"Pokud brankář zůstane zalezlý, tak to pak nejvíc střílím mezi betony," říká mazaný útočník.
Na rozdíl od pokutových kopů ve fotbale se při hokejových nájezdech obecně soudí, že větší šanci při nich má gólman. Branka je malá, maskovaní muži disponují velkou výstrojí a dostat za čáru puk, je čím dál těžší. Vrbata ovšem soudí, že to takový problém ani být nemusí. "Když si věříte a máte způsob, který funguje, tak jsou ty šance mnohem vyšší. Nejdůležitější je naznačit ránu v pravou chvíli a potom puk stáhnout na bekhend."

Jak to může dopadnout, když si gólman myslí, že má Vrbatu přečteného, ukázal před lety nájezd proti Robertu Luongovi, jenž tehdy hájil brankoviště Vancouver Canucks. Luongo číhal u pravé tyčky, jenže český útočník si podržel puk na forhendu a zavěsil do odkryté poloviny branky. Také Švýcar Jonas Hiller byl už z Vrbatových úspěšných bekhendů natolik znechucený, že se rozhodl si na něj tentokrát počkat a stejně jako Luongo dostal gól z opačné strany.
Vrbata se nerozpakoval provádět svůj efektní blafák ani na mezinárodní scéně. Při mistrovství světa 2008 v Quebecu jím ve čtvrtfinále překonal i slovutného švédského gólmana Henrika Lundqvista z New York Rangers.
"To byl asi jediný případ, kdy jsem měl při nájezdu strach," připustil později Vrbata v rozhovoru pro Deník Sport. "Pořád jsem sledoval jejich střídačku a náhradního gólmana Mikaela Tellqvista. Tehdy chytal ve Phoenixu, tak jsem pozoroval, jestli na dálku Lundqvistovi něco neříká. Stejně jsem se ale rozhodl pro bekhendový blafák. Mám to zažité, osvědčené."
Pokud se Vrbata při zápase dostane do brejku, volí stejnou variantu jako v rozstřelu. Bekhendový blafák je ale i spolehlivým barometrem formy českého útočníka. Když si tolik nevěří, zkouší před gólmanem jiné zakončení. Jako na světovém šampionátu v roce 2013 ve čtvrtfinále proti Švýcarsku. Za stavu 1:2 se Vrbata krátce před koncem řítil sám na Martina Gerbera, ke kličce do bekhendu se však neodhodlal.
Stále ale platí, že když je blafák proveden perfektně, gólmani pláčou. "Mám tu bekhendovou kličku dávno zautomatizovanou," připouští Vrbata. A dá se předpokládat, že pokud dojde na nájezdy, ještě ji v této sezoně párkrát s úspěchem předvede.