Další hokejový zázrak. Nyní z Ukrajiny

Tento region prostě hokejové zázraky umí.
Ten nejslavnější z nich, nazývaný prostě Zázrak na ledě, se zrodil na olympiádě v Lake Placid 1980, kde Američané slavně porazili Sovětský svaz. Jde o nejoslavovanější triumf v hokejové historii - ne-li v historii všech sportů - a o typickou ukázku toho, jak to může dopadnout, když si David vyšlápne na Goliáše.

Moment, který patří do článků, do knih, do filmů.
A tento týden se v srdci Arindodackého pohoří odehrál jiný zázrak.
Tým ukrajinských hokejistů se v Lake Placid zúčastnil Zimních světových univerzitních her - v časech, kdy v jejich zemi už jedenáct měsíců zuří válka, kterou rozpoutalo Rusko. Bylo to vůbec poprvé, co se reprezentace Ukrajiny představila v Severní Americe.
"To, že jsme tady, je tak trochu zázrak," řekl Dmitrij Chrystyč, videokouč mužstva a nejúspěšnější z dvanácti Ukrajinců, kteří kdy naskočili do NHL.
Zázrak nebyl tvořen primárně výsledky. Ukrajina skončila s bilancí 2-3, přičemž rozdrtila Švédsko 12:2 a překvapila Česko poměrem 3:1. Každý z výkonů ovšem v hráčích vyvolával obrovský pocit hrdosti. Oním zázrakem je totiž samotná účast. To, že ukrajinští mladíci předvedli pozitivní přístup k věci v časech, kdy jejich vlast čelí extrémnímu utrpení.
"Je to něco nepředstavitelného," řekl Chrystyč, jenž v letech 1990 až 2002 nasbíral celkem 596 bodů (259 gólů, 337 asistencí) v 811 duelech základní části NHL za Washington Capitals, Los Angeles Kings, Boston Bruins a Toronto Maple Leafs; v 75 zápasech play off přidal dalších 40 bodů (15+25).

Tým společně na cestách strávil velkou část měsíce, své čtyřzápasové turné nazval Hokej se nesmí zastavit! Účelem bylo vybrat v Kanadě peníze na podporu ukrajinského svazu - a také se udržovat v herní praxi s vidinou startu na klání nejlepších vysokoškoláků.
Pomáhaly jim k tomu i celky NHL: Calgary Flames a Edmonton Oilers přispěli organizací střetnutí s Calgary Dinos a Edmonton Golden Bears, Winnipeg Jets jim zase zdarma dali k dispozici svoji halu Canada Life Centre na utkání proti Manitoba Bisons.
A jak říká Aleksandra Slatvická, čelní představitelka Ukrajinského hokejového svazu a jedna z iniciátorek turné, tohle všechno bylo klíčové k tomu, aby hokej v zemi přežil. Výtěžky pak putovaly na konto nadace, která pomáhá dětem na Ukrajině.
V jejich vlasti totiž všechny zdroje - finanční, materiální i lidské - směřují k podpoře jediného cíle, k obraně země proti invazi. Přežití a osvobození Ukrajiny vévodí veškeré činnosti.
Tím pádem je pochopitelné, že hokej nedostává vládní podporu. K tomu je třeba přičíst, že některé stadiony slouží armádě a jiné byly zase poničeny ruskými vojsky.
Profesionální soutěž se smrskla na šestici týmů nastupujících v pouhých třech arénách, přičemž každá z nich musí mít dostatečně velký kryt na to, aby se do něj v případě bombardování vešli všichni přítomní. Podle představitelů svazu i hráčů se stává, že jsou duely skutečně dočasně přerušeny kvůli leteckému poplachu a po jeho odeznění se hokejisté vrací na led...
Kvůli tomu všemu bylo turné předcházející Světovým zimním univerzitním hrám sice velmi odvážné, ale zároveň naprosto nutné.
"Od začátku to byla šílenost," přiznává Slatvická. "Když jsem se loni v létě vrátila domů, každý mi říkal, že obojí - turné i turnaj - jsou nemožný cíl, že se to nemůže uskutečnit. Sama jsem si tím nebyla jistá ještě v listopadu."
Ale Ukrajinci to zvládli.
"Zázrak," směje se teď ona. "Klidně to řeknu, vážně je to tak trochu zázrak."

A možná ještě něco víc. Je to příběh o ohromné vášni a ještě větší výdrži; příběh, který u všech zainteresovaných vyvolal mimořádné emoce. Vévodí jim pocity hrdosti z toho, že dokázali něco, se vypadalo nepředstavitelně, navíc v časech, kdy se den co den strachují o své blízké a o to, co přinese budoucnost.
Všudypřítomné obavy ale najednou vystřídala radost ze sportu, který tak milují - a z toho, že mohou reprezentovat svoji zemi.
Jak řekl Gleb Krivošapkin, tahle možnost pro něj znamená úplně všechno. Dvaadvacetiletý Ukrajinec hraje ve své zemi ligu za celek HK Kremenčuk a je mu moc dobře jasné, že tyto zápasy pro jeho vlast dalece přesahovaly obvyklý rozměr sportu.
Jeho rodina a známí ho prý sledovali tak podrobně, jak jim to jen těžké podmínky současného života na Ukrajině dovolovaly.
"Jsou moc rádi, že jsme tady," uvedl nejproduktivnější muž týmu (osm bodů v pěti zápasech). "Pomáhá jim to psychicky. Pomáhá jim to zůstat naživu."
Místo toho, aby je pocit zodpovědnosti drtil, vyvolal v hokejistech to nejlepší. Svoji misi přijal a pochopili, čím mohou udělat radost lidem doma.
"Necítili jsme tlak, ale motivaci," uvedl útočník Artem Matějčenko, který si v pěti startech připsal sedm bodů. "Vždyť hokej je něco, co umíme ze všeho nejlépe, tak jsme chtěli světu ukázat, že i v něm můžeme být dobří."
Dvaadvacetiletý mladík opustil Ukrajinu ještě před válkou a odjel za rodinou do USA. Momentálně hraje třetí divizi univerzitní soutěže za Manhattanville College v Harrisonu ve státě New York. Na Ukrajině ale zůstali jeho prarodiče i mnozí další příbuzní.
Jeho nejbližší podle jeho slov sledovali zápasy i v momentech, kdy byla jejich města pod palbou. Podle Matějčenka jim hokej přinášel úlevu i štěstí.
"Doufám, že tímhle můžeme lidem na Ukrajině pomoci," řekl. "Snad si to užili, to byl náš sen a cíl."
Ti z hráčů, kteří se budou vracet na Ukrajinu, se přímo doma chtějí podělit o nezapomenutelné zážitky. Z toho, jak semknutí byli. I z toho, jakého se jim v Kanadě dostalo přijetí. A nejde jen o peníze, které pomohli vybrat, mimořádně cenné jsou i třítýdenní zážitky ze samého srdce kanadské hokejové kultury.
"Pomůže nám to v dalším růstu a můžeme ukázat mladým hráčům na Ukrajině, v čem se mohou zlepšovat," řekl bek Andrij Grygorijev a Krivošapkin dodal: "Ukázali jsme, že nic není nemožné. Snad to inspiruje děti k tomu, aby jednou dokázaly něco velkého. To je opravdu příjemný pocit."
Tohle všechno je ale pro nejbližší budoucnost ukrajinského hokeje jen začátek. Zvlášť ve světle války a ekonomických potíží budou muset bojovat o pozornost, přesto Chrystyč tvrdí, že svému sportu věří víc než kdy jindy.
"Cítíme naději," říká. "Až válka odezní, bude potřeba znovu vystavět velkou část Ukrajiny, obnovit infrastrukturu, zařídit spoustu věcí. A hokej bude existovat dál bez ohledu na politiku; nemůžeme čekat na vládní podporu, protože ta má plné ruce práce s válkou, nelze spoléhat jen na ně. Musíme si to odpracovat sami. Hokej je úžasný sport a miluje ho spousta lidí. Proto je to teď na nás."