Tahle liga je pořád i pro staré

Redakce NHL.com/cs v létě vyzpovídala mnoho hokejistů NHL a získala jejich pohled na různorodá témata. V této části našeho malého seriálu se věnujeme tomu, jak se hodí mít v týmu zkušenější hráče.

Říká se to pořád dokola: Současná NHL je mnohem dynamičtější, než dřív. Rychlejší. Sedí mladým rychlíkům, zatímco starší pardálové v ní nestíhají, týmy jim proto také dávají o poznání méně prostoru, než bývalo zvykem.
Ale je to opravdu tak? Skutečně se už nevyplatí mít v kádru ostřílené veterány?
Sledujte veškeré novinky z NHL na Twitteru [@NHLcz]
"Je absolutní nesmysl si myslet, že by to bez nich mělo jít líp," prohlásil útočník Alexander Wennberg z Columbus Blue Jackets. "Ať si kdo chce co chce říká, mazáci jsou v kabině potřeba. Už je jen tak něco nevyvede z míry, jejich slova mají váhu. Jakmile promluví, vyplatí se je poslouchat. Pro úspěch týmu jsou nezbytní."
Nenechte se zmást. Před pár měsíci sice ještě v NHL hrál i tehdy pětačtyřicetiletý Jaromír Jágr, jenže jinak se věkový průměr soutěže znatelně snižuje. V sezoně 2006-07 to bylo 28,11 roku, o deset let později už 27,24 roku.
Ani tahle čísla přitom plně nevypovídají o tom, co všechno realita omlazené NHL znamená. Nejde ani tak o to, že by po celé lize nebyli starší hráči, jako spíš o to, jak se v průběhu let změnila jejich role. Asi nikdy dřív nebyli ve statistikách tak vysoko jinoši, kteří se sotva naučili holit. A jejich zkušenější mentoři to s prosazením se na ledě nikdy dřív neměli tak těžké.
"Jenže to je jen část pravdy," mínil čtyřiadvacetiletý Wennberg. "Tím, jak se NHL stává stále mladší a mladší společností, nakukuje do ní neustále víc a víc velmi neotrkaných tváří. Jakmile jim někdo z mužstva může poradit a přispět svou zkušeností, je to obrovské plus."
S tím souhlasí i třiadvacetiletý Aleksander Barkov z týmu Florida Panthers. Staršího mentora měl vedle sebe v kariéře odjakživa. Během angažmá ve finském Tampere jím byl Ville Nieminen, za oceánem pak Roberto Luongo, Ed Jovanovski nebo již zmíněný Jágr.

"Vždycky jsem se toho od nich mohl spoustu věcí naučit," tvrdil Barkov. "Nejvíc jsem odkoukával asi od Jágra, přece jen jsem s ním hrál i v jedné lajně. Vidět takhle zblízka už jen to, jak moc miluje hokej, co všechno pro úspěch v něm dělá, to mě přinutilo na sobě dřít ještě mnohem víc. I díky setkání s ním si po zápasech hodně přidávám, pracuju na sobě, abych byl lepší a lepší."
Veterán pochopitelně nikdy nebude tak rychlý, jako mladé žihadlo. Ani mrštný, pravděpodobně ani produktivní. Jenže všechno se nedá vyjádřit statistikami. Úspěšný tým se tvoří i v momentech, kdy ho fanoušci nemají možnost sledovat. Při trénincích, za zavřenými dveřmi kabiny.
"Já třeba mohu s plnou jistotou říct, že bych se nikdy nestal hráčem jakým jsem dnes, nebýt Henrika Zetterberga, Niklase Kronwalla, Pavla Datsyuka nebo Trevora Daleyho s Mikem Greenem," tvrdil Dylan Larkin z Detroit Red Wings. "Chlapi jako oni vás učí spoustu důležitých věcí na ledě, ale i mimo něj."
Hráč ostřílený mnoha sezonami je něco jako starší brácha. Mnohdy zelenáčovi může říct to samé, co by pověděl i kouč. Jenže trenérova pozice je zkrátka jiná, nebaví se s hokejistou na stejné úrovni. Bažant bude svého staršího spoluhráče vždycky vnímat trochu odlišně - jako někoho, kdo na rozdíl od kouče vždy stojí na stejné straně barikády.
"Pochopitelně budete naslouchat i kouči. Ale když za vámi s připomínkou přijde starší spoluhráč, okamžitě zbystříte," vysvětloval dvaadvacetiletý Adrian Kempe z Los Angeles Kings. "Je vám jasné, že čím si procházíte vy, s tím se musel vypořádat před lety i on sám."

Útočník Tobias Rieder z celku Arizona Coyotes to popisuje ještě jinými slovy. Talent může mít mladý hráč podle něj totožný, i motivaci. Jenže až ostřílený mazák dokáže mládence usměrnit tak, aby jeho dispozice skutečně pomohly celému mužstvu.
"Se svým talentem můžete klidně naložit špatně," vysvětloval. "Já měl to štěstí, že jsem v NHL dlouhý čas strávil vedle Shanea Doana. To byl ten nejlepší lídr, jakého jsem si mohl přát. Naučil mě spoustu detailů. V konkrétní herní situaci díky němu vím, jak se mám chovat. Taková pomoc je neocenitelná."
Jistě, na ledě NHL se to hemží mladými blesky, týmy jim často nastavují své herní vzorce na míru. Jenže ani třicátníci nepatří do šrotu. A to jak díky svému mentorskému přístupu, tak nasbíranými čísly.
Navzdory proklamovaným trendům se totiž stačí podívat do statistiky bodování minulé základní části. V první dvacítce je hned osm třicátníků, vévodí jim třiatřicetiletý Alex Ovechkin, následovaný Blakem Wheelerem s Evgenim Malkinem, Philem Kesselem, Sidneym Crosbym, Bradem Marchandem, Anze Kopitarem a Claudem Girouxem.
Více k tématu: [Vlna opadá, ale dost českých nováčků má dál šanci]
Téměř polovina elitních hráčů NHL tedy spadá do škatulky, kterou jsme se navykli označovat za veteránskou!
"O ta čísla ale ve výsledku opravdu zas tolik nejde," mínil Wennberg. "Starší hráči jsou něco jako lepidlo, které drží naši hru pohromadě. Když jsme například ztratili Scotta Hartnella, v kabině to bylo okamžitě obrovsky poznat. Potřebovali jsme typologicky a osobnostně podobného hráče, abychom tu díru zacelili."
Ještě něco je důležité: Starší hráči nezřídka mezi svými zkušenostmi vyloví i tu, že někdy dříve vyhráli Stanley Cup. Vědí, jak na to. Už to zažili. Naočkovat své spoluhráče touhle vlastností je jednou z cest, jak stvořit úspěšné mužstvo.
"K nám do týmu nově přibyli Jay Beagle s Antoinem Roussellem. A například přítomnost Jaye, jako někoho, kdo už nad hlavu zvednul pohár, je bezesporu nesmírným plusem," přiznal Bo Horvat z Vancouver Canucks. "Mladí kluci mají ke komu vzhlížet. Mají koho napodobovat. Pokud tedy někdo tvrdí, že starší hokejisté jsou v současné NHL do počtu, budu hrubě nesouhlasit. Pokud na sobě veteráni pořád pracují, můžou vaše mužstvo hodně pozvednout."