Předčasné konce: Hossa, Lindros i Orr

Svůj konec v NHL si určitě představoval jinak, rozhodně mnohem později. Slovenský útočník Marián Hossa se ve 38 letech pravděpodobně loučí s kariérou, zastavil ho zákeřný protivník - alergie na vlastní pot.
A přestože v podstatě už je ve věku hokejových penzistů, jeho sbohem se dá určitě považovat za předčasné. Mezi nejlepšími pořád válel, ještě před rokem hrál na Světovém poháru, pro Chicago Blackhawks byl stále nesmírně platným poctivcem.

"Proto je to srdcervoucí," prohlásil slavný spoluhráč Jonathan Toews. "Marián toho měl ještě hodně před sebou. Klidně mohl válet dalších sedm let."
Hossa třikrát vyhrál Stanley Cup, pětkrát si zahrál v All-Star Game. S nepříjemnou kožní reakcí bojoval už několik let, bral kvůli ní agresivní léky. Protože mu však hrozily nežádoucí vedlejší účinky, rozhodnul se s takovou terapií skoncovat.
To bohužel znamenalo utnout i hokejovou kariéru.
Rodák ze Staré Lubovně se tak zařadil k dalším velkým hráčům, kteří museli ledové kluziště opustit mnohem dříve, než by si zasloužili.

Jasně prvním zmíněným v téhle bolavé galerii musí být Bobby Orr, zřejmě nejlepší obránce v historii NHL. Osmkrát vyhrál Norris Trophy, dvakrát Art Ross Trophy a Conn Smythe Trophy, třikrát Hart Trophy. V letech 1970 a 1972 pomohl mužstvu Boston Bruins získat Stanley Cup. Dlouhodobě ho však trápila bolavá kolena, nepomohla ani série operací. V pouhých třiceti, už po přestupu do Chicaga, se tak jako hrající legenda rozloučil.
Ve stejném věku opustil hru i vynikající útočník Mike Bossy. Kanonýr New York Islanders zásadně přispěl k opanování čtyř Stanley Cupů, hned v devíti sezonách po sobě překonal padesátigólovou hranici. Zradila ho však bolavá záda. V sezoně 1986-87 kvůli nim odehrál pouze 63 utkání, i tak dal 38 gólů. Příští ročník se rozhodnul vynechat, situace se ale nelepšila, proto zvolil definitivní konec.
"Musel jsem. Měl jsem za sebou až příliš zoufalých pozápasových návratů domů, kdy jsem si mezi sykáním bolestí nadával, jestli mi tohle všechno stojí za to," vysvětloval.
Kdyby byl zdravý, ještě mnohem lepší statistiky by jistě nashromáždil i Mario Lemieux. Jednoho z nejlepších hráčů všech dob soužila nejen bolavá záda, ale i kyčle, třísla a hlavně rakovina. Celý omlácený končil kariéru už ve 31 letech, ještě v ten samý rok 1997 ho uvedli do Síně slávy NHL. Tři roky poté se nicméně na led vrátil. Do skutečného adieu pak po sezoně 2005-06 stačil zvládnout i ročníky, v nichž měl 76 a 91 bodů.

Přímo symbolem předčasného odchodu do důchodu je Eric Lindros. Říkalo se mu The Next One, měl být nástupcem Waynea Gretzkyho. V týmu Philadelphia Flyers se urostlý bourač stal členem pověstné Legie zkázy spolu s Johnem LeClairem a Mikaelem Renbergem. Svůj tým v roce 1997 dovedl do finále Stanley Cupu, sám v sezoně 1994-95 získal Hart Trophy. Hokej nicméně nebolel pouze jeho soupeře, nýbrž i Lindrose samotného. Utrpěl postupně osm otřesů mozku, připojily se i další zdravotní neduhy. Pestře popsaný chorobopis ho donutil seknout s kariérou už ve 34 letech, což se tehdy označovalo za stejně předčasné, jako nyní v Hossově případě.
Dalo by se pokračovat ještě dlouho: Bolavě brzy odcházeli ze scény i Pat LaFontaine (též po sérii otřesů mozku), Pavel Bure (zraněné koleno a další šrámy), Cam Neely (kolena). Hrozivý konec čekal třicetiletého obránce Vladimira Konstantinova, který při oslavách zisku Stanley Cupu s týmem Detroit Red Wings havaroval v autě a málem přišel o život, je od té doby upoután na invalidní vozík.
Ne ke všem jsou zkrátka hokejové sudičky přívětivé. Ne každý měl tolik sil, odhodlání a štěstí. A přece má i tahle Hossova parta za sebou skvělé kariéry.