90. léta přinesla invazi ruských a českých hvězd

Stoletá historie NHL je bohatá jak na události, tak na velké osobnosti. Každou sobotu až do konce roku 2017 vám NHL.com/cs přináší ty nejpoutavější příběhy z hokejových dějin.
V našem seriálu se zaměřujeme na jednotlivá desetiletí, připomínáme si jejich významné postavy a důležité momenty. Vyzdvihujeme zakladatele i průkopníky. Tentokrát si připomeneme dekádu 1990-99 a to, co pro ligu znamenala invaze hráčů zpoza železné opony: z bývalého Sovětského svazu a z Československa.

Minimálně od slavné Série století 1972 už si nikdo v zámoří nedovolil pochybovat, že i za železnou oponou hrají skvělí hokejisté. Až po jejím pádu se ale fanoušci NHL naučili mít ruské hráče opravdu rádi. Tedy alespoň ty, kteří hráli za jejich oblíbené kluby.
Nechme teď na chvíli stranou extrémní názory Dona Cherryho, jenž Rusko považuje za říši zla patrně dodnes. Pravdou totiž je, že 'stachanovci' z východního impéria dokázali kolébce hokeje zasadit mnoho bolestných ran přímo na její posvátné půdě.
Montrealská potupa 3:7 z roku 1972 už připomenuta byla. O sedm let později prohrává výběr hvězd NHL se SSSR ve finále Challenge cupu 0:6. V roce 1981 ve finále Canada Cupu vítězí Sověti nad pořadatelským týmem dokonce 8:1 a šesti body se publiku představuje legendární formace KLM - Vladimir Krutov, Igor Larionov, Sergei Makarov. Naprosté nadšení pak vzbudily tři finálové zápasy Kanadského poháru v roce 1987, tentokrát se šťastným koncem pro Wayne Gretzkyho, Maria Lemieuxe a spol.
Sovětský blok se navzdory vyhlášení Gorbačovovy perestrojky pomalu ale jistě hroutil. Nejlepší evropská pětka včetně beků Vjačeslava Fetisova a Alexeje Kasatonova sice už byla na draftech rozebraná, ale v roce 1988 zámořské kluby ukázaly i na další sovětské hráče, jako byli Alexander Mogilny (Buffalo Sabres), Dmitri Khristich (Washington Capitals), Valeri Kamensky (Quebec Nordiques), nebo Alexander Semak (New Jersey Devils)...
Nikdo přitom nevěděl, kdy a zda vůbec tito hokejisté budou moci v NHL nastoupit, ale socialismus v Evropě byl v posledním tažení, a tak nakonec i ostřílení borci z armádního CSKA Moskva dostali povolení zahrát si na stará kolena nejlepší ligu.
Největším ruským hvězdám už bylo tehdy přes 30. Takový Makarov měl před odchodem do zámoří ve sbírce dvě olympijská zlata a sedm titulů mistra světa. V Calgary Flames také po jeho příchodu pěkně zírali, jaký borec to s nimi sedí v kabině.

Makarov byl geniální hráč, který měl neuvěřitelný cit pro hru. Pokud by v NHL nastupoval ve svých nejlepších letech, nejspíš by hravě nasbíral přes tisíc bodů. Ale i po třicítce mu to v Kanadě šlapalo náramně.
V premiérové zámořské sezoně nasbíral 24 gólů, 62 asistencí a zaslouženě získal Calder Trophy. Kvůli Makarovovi se pak měnila pravidla a od té doby může podle 'Makarov rule' cenu pro nejlepšího nováčka získat pouze hráč do 26 let.
U soupeřů však vyslanci ze sovětského impéria tolik nadšení nebudili. Např. ikonický hráč Toronta Wendel Clark opakovaně namlátil Fetisovovi a Cherry burácel nadšením.
"Wendel ho nechtěl zranit, jen praštit. Tihle Rusové se ale nedovedou prát, nevědí jak. Takže radši někoho píchnou hokejkou," hřímal Cherry.
Chtě nechtě ale i takoví konzervativci, jako byl právě někdejší excentrický kouč Boston Bruins, museli postupem času uznat, že Rusové a s nimi i mladí Češi, Slováci vnášejí do hry něco, co v zámoří chybělo.
Obratnost ve velké rychlosti, výbornou techniku hokejky a nesmírně přesnou střelbu. Takový Mogilny se rozjížděl postupně a po sezonách navyšoval svoje gólové příspěvky. Z 15 na 30, ze 30 na 39. A v ročníku 1992-93 explodoval k bilanci 76 gólů a 51 asistencí.

Jeden z aktérů neblaze proslulé bitky z juniorského mistrovství světa v Piešťanech v roce 1987 natolik toužil po NHL, že o dva roky později po medailovém ceremoniálu na šampionátu IIHF ve Stockholmu opustil sovětskou výpravu a vydal se dobrodružně do zámoří. Trenér Viktor Tikhonov příšerně zuřil, ale Mogilny už se rozhodnul.
"Když člověk nemůže být svobodný, tak je to, jako by byl mrtvý," vykládal ruský útočník, který měl v prvních letech problémy s jazykem i adaptací na americký životní styl. Jakmile si zvykl, byl k neudržení.
"Alex byl ten nejlepší hokejista, s jakým jsem kdy nastupoval," řekl Mogilného někdejší spoluhráč ze Sabres Pat Lafontaine. "Nejtalentovanější kluk za celou moji kariéru," vyprávěl i legendární kouč Pat Quinn.
"Byl z nás absolutně nejrychlejší, o tom není pochyb," dodal Sergei Fedorov, který hrál společně s Mogilnym a Pavlem Burem ve slavné řadě CSKA.
V roce 1990 se také nenechal dlouho přemlouvat a vydal se za snem. Fedorov využil toho, že Rusové byli na Hrách dobré vůle v Seattlu, potichu se vykradl z hotelového pokoje a odletěl do Detroitu.
Fedorov byl popisován jako tři výborní hráči v jednom. Výčet jeho individuálních ocenění je dlouhý, především se ale v roce 1994 stal vůbec prvním Evropanem, který získal Hart Trophy, když v hlasování předstihl i tehdejšího nejproduktivnějšího hráče sezony Wayne Gretzkyho.
"Kdyby ale hrál v obraně, tak by klidně vyhrál i Norris Trophy. Byl totiž skvělý v jakékoliv situaci, na jakémkoli místě," vykládal kouč Red Wings Scotty Bowman, který Fedorova využil na pár týdnů v obraně, když měl příliš mnoho zraněných beků.
Jakmile se v roce 1991 objevil v NHL i třetí z tria ruských mladíků Bure, získala liga ještě jednoho spektakulárního hráče, jehož rychlost a technika oslňovaly fanoušky i spoluhráče.
Ve Vancouveru se stále vzpomíná na dvě šedesátigólové Bureho sezony a 16 tref v play off 1994, kdy Canucks o jedinou výhru utekl Stanley Cup.
"Víte teď se tady bavíme o Evgeni Malkinovi a Alexi Ovechkinovi. Ani jeden z nich by se ale v bruslení nemohl vyrovnat Mogilnému, Fedorovovi, Buremu," je si jistý někdejší hvězdný hráč Jeremy Roenick.
Podobně silný dopad na vývoj v lize měla i invaze hokejistů z Československa. Už v 80. letech tam hrálo několik veteránů, které režim na sklonku kariéry pustil ven, i řada emigrantů. Avšak až po Sametové revoluci se naplno otevřela stavidla.
Do NHL se valily jak starší ročníky v čele s Vladimírem Růžičkou, který se krátce stal hvězdou Boston Bruins, i řada čerstvě draftovaných talentů včetně těch nejzářivějších: Roberta Reichla, Roberta Holíka, Roberta Langa, Petra Nedvěda, Martina Ručinského, Slováků Petera Bondry, Žigmunda Pálffyho... A samozřejmě také Jaromíra Jágra.
Samostatnou kapitolou pak byl Dominik Hašek, jenž přišel jako nejlepší gólman z Evropy a v Americe začínal jakoby znovu od nuly. Nakonec se prosadil i tam a stal se možná nejlepším brankářem v historii.
Díky příchodu ruských raket a československých virtuozů se NHL okysličila a víc otevřela světu. Hráči zpoza bývalé železné opony pak ukázali, že obstojí i v té nejtvrdší konkurenci.
Dekáda 1990-99 v kostce
1990: Pátý Stanley Cup za sedm let získali Edmonton Oilers, navíc poprvé bez přispění Waynea Gretzkyho, který v dresu Los Angeles Kings ovládl bodování před bývalým spoluhráčem Markem Messierem, držitelem Hart Trophy.

1991: Statistikám se 163 body vévodil Gretzky s náskokem 32 zápisů před Brettem Hullem. Z Evropy v této sezoně přibyla silná konkurence, seznam tehdejších debutantů je úctyhodný: Reichel, Fedorov, Holík, Jágr, Mats Sundin, Nedvěd, Bondra....
1992: Pittsburgh v prvním kole play off otočil sérii s Washingtonem ze stavu 1:3 na zápasy a pak už zvesela svištěl k obhajobě Stanley Cupu. Mario Lemieux získal Conn Smythe Trophy i Art Ross Trophy. Ligu rozšířili San Jose Sharks.
1993: O korunu nejlepšího střelce se úchvatným způsobem přetahovali Rus Mogilny z Buffala a finský nováček v dresu Winnipeg Jets Teemu Selanne. Nakonec oba nasázeli 76 gólů. Byl to rok dosud posledního triumfu kanadského týmu. Montreal v play off vyhrál 10 prodloužení v řadě. Poslední tři ve finálové sérii s Gretzkyho L.A.. Počet týmů se zvýšil díky Ottawa Senators a Tampa Bay Lightning.
1994: Začala velká éra gólmana Buffalo Sabres Dominika Haška, který vyhrál svou první Vezina Trophy. New York Rangers k Presidents' Trophy přidali i Stanley Cup, když v sedmizápasové finálové sérii přemohli Vancouver Canucks. Další přírůstky: Florida Panthers a Anaheim Mighty Ducks. Z Minnesota North Stars se po relokaci stali Dallas Stars.
1995: Základní část byla kvůli výluce, jež trvala 103 dnů, zkrácena na 48 zápasů a 70 bodů pak stačilo Jaromír Jágrovi, aby získal svou první Art Ross Trophy. V hlasování o Hart Trophy ovšem uspěl Eric Lindros z Philadelphia Flyers.

1996: Okamžitě po přesídlení z Quebecu do Denveru se Colorado Avalanche odrazili až ke Stanley Cupu, když ve finále přejeli Florida Panthers 4:0 na zápasy. V konferenčním finále tehdy odstartovala vyhecovaná rivalita Colorada s Detroit Red Wings.
1997: Osmdesátá ligová sezona byla rekordní množstvím vychytaných čistých kont - 127. Tento trend pokračoval i v play off, kde gólmani přidali dalších 18 nul. Pouze dva hráči Lemieux a Selanne překonali v základní části stobodovou hranici. Z Winnipeg Jets se stali Phoenix Coyotes.
1998: Stanley Cup podruhé v řadě získali Detroit Red Wings, stejně tak Dominik Hašek obhájil Hart Trophy. Premiéru zažili po přesídlení z Hartfordu Carolina Hurricanes. 102 bodů podruhé v kariéře přisoudilo Art Ross Trophy Jágrovi.
1999: Rodinu NHL rozšířili Nashville Predators, Jágr opět vyhrál bodování ligy, premiérově udělovanou Maurice Richard Trophy pro nejlepšího střelce ligy ukořistil Selanne. Hašek sice získal pátou Vezina Trophy, ale také musel překonávat obří zklamání z finálové porážky s Dallas Stars, které rozjásal kontroverzní gól Bretta Hulla.