Střelec Maurice Richard se stal v Montrealu ikonou

V našem seriálu se zaměříme na jednotlivá desetiletí, připomeneme si jejich významné postavy a důležité momenty. Vyzdvihneme zakladatele i průkopníky. Tentokrát to bude Maurice Richard.

K tradičním zvyklostem montrealských vítězů Stanley Cupu patřily projížďky s pohárem po ulici sv. Kateřiny. 1. června 2000 se tudy ale pomalým tempem mezi davy slzících lidí sunulo tmavé auto s ostatky hráče, jenž byl pro generace Kanaďanů ztělesněním jejich nadějí.

Po Maurici Richardovi jsou pojmenovávány ulice, socha před montrealskou arénou Bell Centre představuje hráče v jeho tradičním postoji: pravou rukou si vede puk, levou se chystá odrazit soupeře.

Přesně tímto způsobem padl jeden z nejslavnějších gólů Richardovy kariéry. V sedmém zápase semifinále play off 1952 proti Boston Bruins byl hrubě faulován, utrpěl silný otřes mozku, a když mu v šatně sešívali ránu na hlavě šesti stehy, tak zkolaboval. Přesto se do utkání vrátil, projel s pukem od zadního mantinelu před branku, levou rukou si odtlačil obránce a vstřelil vítězný gól.

"Nepamatuju si to. Z toho zápasu nevím vůbec nic. Ale o nějakou dobu později nám to utkání promítali v kině a tam jsem ten gól viděl," pronesl jeho autor po letech.

Takový byl Richard, v soukromí tichý a zamlklý, na ledě ale šelma, kterou uspokojí jen vítězství. Hned osmkrát vyhrál Stanley Cup, v sezoně 1946-47 získal Hart Trophy.

Když se ho novináři ptali, co pro něj znamenají střelecké rekordy ligy, odvětil jen: "Je to fajn." Řada jeho kousků je ještě z doby, kdy je ale nezachytila kamera. Rozhlasové reportáže probouzely představivost fanoušků a Richardovy branky se v podání tehdejších komentátorů měnily v něco mýtického. Hráč samotný ale své výkony vynášené do oblak srážel zpátky na zem.

"Den před zápasem jsem stěhoval nábytek, dvě hodiny jsem spal na podlaze a večer jsem šel hrát," popisoval, jak v utkání s Detroit Red Wings přišel k pěti gólům a třem asistencím.

Maurice byl nejstarším z osmi dětí, které vyrůstaly v době hospodářské krize. Zažil chudobu, o své místo na slunci se musel tvrdě porvat. Jeho kariéra přitom mohla skončit velmi rychle, jelikož byl náchylný ke zraněním. Dvakrát ho kvůli tomu dokonce nevzali do armády, protože lékaři odhalili nedoléčené zlomeniny.

Možná nepobral tolik talentu, ale obdivuhodně na sobě dřel. Situace se změnila, když ho trenéři z levého křídla přesunuli na pravé a Richard si změnil číslo dresu z patnáctky na devítku na počest svého prvního potomka, který vážil při narození 9 liber.

V sezoně 1944-45 nastřílel jako první hráč NHL padesát gólů za 50 zápasů. Zrodil se idol. Černé vlasy sčesané dozadu, uhrančivý pohled a neskutečná píle. S Richardem v útoku byli Canadiens těžko k zastavení. Manažer Toronto Maple Leafs Conn Smythe nabízel za jeho služby v roce 1944 na tu dobu horentní sumu 125 tisíc dolarů. Marně.

Rychlost, akcelerace a góly vynesly Richardovi přezdívku Raketa. V dresu Canadiens strávil 18 sezón od roku 1943 do roku 1960. V jedenácti stovkách zápasů nastřílel 626 branek. Když kanadská televizní stanice TSN volila desítku nejlepších hráčů stoleté historie Montrealu, o vítězi nebylo pochyb.

Richard byl i katalyzátorem sociálních změn ve frankofonním Québecu. Jeho jméno je spojováno s nepokoji, které se udály v březnu 1955. V Bostonu se tehdy zapojil do hromadné bitky, při níž zasáhl čárového sudího hokejkou do hlavy a byl prezidentem NHL Clarencem Campbellem suspendován do konce sezóny včetně play off.

O čtyři dny později se šéf ligy i potrestaný sešli v hledišti montrealské haly Forum na zápase s Detroitem. Na Campbella, který si 'dovolil' potrestat francouzsky mluvícího Richarda, házeli fanoušci Habs vše, co bylo po ruce včetně vajíček a zeleniny. Vedle šéfa NHL pak dokonce vybuchla bomba se slzným plynem a Forum muselo být vyklizeno.

Patnáct tisíc frustrovaných lidí se uprostřed noci ocitlo na ulici. Násilnosti probíhaly do tří hodin do rána, čtyřicet osob při nich bylo zraněno. Kanadská písničkářka Jane Siberryová zpívala ve své skladbě Hokej: "Ulice Montrealu hořely, když potrestali Richarda."

V letech 1956-60 vyhrál Montreal Stanley Cup pětkrát v řadě a Richard se rozhodl, že je čas skončit. Do Hokejové Síně slávy byl uveden už rok poté.

Pět let po Richardově smrti vznikl film Raketa opěvující kariéru kanadské legendy. Hlavní roli hrál charismatický Roy Dupuis, ve vedlejších úlohách se objevily i hvězdy NHL. Vincent Lecavalier představoval Jeana Béliveaua, Mike Ricci ztvárnil Elmera Lacha. Ve scéně z newyorské Madison Square Garden seřeže Richard Boba Dilla, kterého představuje Sean Avery.

I povedený film vyzařuje auru, kterou kolem sebe Richard šířil. Málomluvný chlapík, který žil normální život. Ale když šlo o hodně, vydal ze sebe to nejlepší. Prostě pravý montrealský hrdina.