"Bylo v ní, že budu agentuře Pragosport odvádět 50 procent z čisté mzdy. V Edmontonu jsem měl 175 tisíc dolarů, po zdanění 120 a nakonec mi zbylo 60 tisíc. Ale byly to pořád dobré peníze. Já byl hlavně rád, že si můžu zahrát NHL," mávl rukou Pouzar.
Začátky byly složité, ale spíš mimo led, protože hrát s Gretzkym a Kurrim bral český třicátník jako privilegium.
"Angličtina byla zpočátku problém. Vedení Oilers mě ani neposlalo do jazykové školy. Vždycky řekli: Mluvíš perfektně! A já přitom v restauraci, když spoluhráči vedli debatu, netušil, o čem je řeč."
Pro Kanaďany byl Pouzar raritou zpoza železné opony. "Na mapě to měli na východ od západního Německa všechno vybarvené červeně, takže mě brali, jako bych přijel z Ruska. A mysleli, že u nás nemáme kartáček na zuby a splachovací záchod."
Na ledě se ale ostřílený veterán o sebe dokázal postarat, i když to někdy drhlo.
"Oni měli jiný systém. A když neumíte mluvit, je to složité. Já se stahoval, ale Gretzky jako centr hrál taky dozadu. Po půl roce jsem se snažil trenérovi vysvětlit, jestli by to nemohl změnit, že jsem zvyklý na něco jiného, než čekat na modré čáře, kde mi po mantinelu házeli puky, bek na mě vletěl a já nevěděl, co s tím mám dělat. Občas na mě soupeři zkoušeli, jestli se nebojím, takže jsem se musel párkrát taky porvat."
Pouzar ale brzy zjistil, že hraje za výjimečný tým. Ve finále 1983 ještě dominovali New York Islanders, o rok později už bylo všechno jinak.
"V New Yorku jsme vyhráli první zápas finále 1:0, ve druhém ale každý sóloval a dostali jsme 1:6. Po zápase vběhli do kabiny trenér Glen Sather, manažer i majitel, všichni nám nadávali. Tak jsem říkal koučovi, ať jdou ven, že mužstvu něco řeknu. Spustil jsem, že mi je 32 let, nemám moc času a přijel jsem vyhrát Stanley Cup, což se nepovede, když budeme hrát každý jen na sebe. A pak jsme tři zápasy vyhráli a slavilo se," popisoval Pouzar.
S Oilers získal ještě dva prsteny v letech 1985 a 1987. A v roce 2014 si to přiletěl do Edmontonu náležitě vychutnat.
"Oslavy trvaly čtyři dny. Vrcholem pro mě byla beseda před 16 tisíci diváků, kteří si koupili lístky, aby tři hodiny poslouchali vzpomínky na ten první Stanley Cup a byli z toho hotoví. Když jsem domlouval poslední věty v angličtině, tak mi tekly slzy," přiznal Pouzar.
Někteří jeho bývalí spoluhráči ani nevěděli, jakým bojem si musel v minulých letech projít. V roce 2004 mu byla diagnostikována leukémie a lékaři mu nedávali příliš nadějí. Jihočeský patriot se ale 'zabejčil' a nad zákeřnou chorobou vyhrál. Letos v lednu slavil pětašedesátiny.
"Chtěl jsem tu být ještě chvilku se synem a s manželkou. To byla pro mě ta největší motivace. Nehodlal jsem odejít bez boje," řekl Pouzar.
Na srazu bývalých Oilers si tak už zase mohl dovolit vtipkovat. "Gretzkymu jsem říkal, že po těch letech vypadá pořád dobře, ale v televizi se mi zdá trochu oplácanej. Tak se jen smál."
'The Great One' přitom v osmdesátých letech překvapil hráče zpoza železné opony anti-hvězdnými manýry.
"Byl to skromný kluk. V létě jezdíval na spoustu charitativních akcí, svoji popularitu využíval pro správnou věc. Taky mě jednou zval domů na Vánoce, to jsem mu pak musel vysvětlovat, že u nás se dárky rozdávají 24. prosince večer, a ne až 25. ráno."
Při společném setkání dávných spoluhráčů ale došlo i na nostalgii. "Po třiceti letech jsem všem děkoval, jak se ke mně chovali. Na večeře jsme chodili s Kurrim, kamarádil jsem se se Švédem Willy Lindstromem. Anglicky mě zase učil Randy Gregg. Ten se po letech divil: Prosím tě, jak je možný, že mluvíš tak dobře anglicky a tehdy jsi skoro nemluvil? Ty jeho lekce se mi nějak rozležely v hlavě," smál se Pouzar, když si vybavil své působení v Kanadě.
Pro Oilers to byla léta, která měnila historii. A český vyslanec byl u toho.
