Šťastný už nemohl zpátky. A tak 'bral' práci

Prvním Evropanem, který se ve velkém etabloval v NHL a vysloužil si ostruhy za mořem, byl Borje Salming. Nesmlouvavý Švéd se stal pionýrem pro vlnu Švédů, kteří v 70. a 80. letech jako první ve větším počtu zamířili za oceán dobývat slávu v NHL.

Salming se však prosadil na postu obránce. Mezi útočníky čekala NHL dlouho na velkou postavu z Evropy, která by se zařadila k jejím největším esům. A ta postava nakonec přišla z bývalého Československa: byl jí bratislavský rodák Peter Šťastný.

Už v mladém věku byl hvězdou v Evropě, ve 20 letech získal s reprezentací titul mistra světa IIHF a v nejvyšší československé soutěži nasbíral za Slovan 53 bodů ve 44 zápasech. Další zlato z MS získal o rok později a udržel si i ligovou produktivitu. V roce 1979 dovedl svůj mateřský klub k prvnímu československému titulu v historii.

Jenže tou dobou už začínal mít po krk života v totalitní komunistické zemi a v hlavě se rodil plán na emigraci.

Jedině tak se tehdy mohl elitní hráč z méně šťastné strany železné opony stát legendou NHL. Komunistický režim pouštěl do ciziny až zasloužilé (nebo vysloužilé) veterány, zpravidla až po jejich 30. narozeninách; vzhledem k tehdejší délce kariéry jim tak na NHL zbývalo sotva pár let, navíc na sklonku výkonnosti.

Šťastný se rozhodl, že tak dlouho čekat nebude. Se svým bratrem Antonem odešli v roce 1980 a oba podepsali smlouvu s Quebec Nordiques.

"(Příčinou) bylo to, že si mě vzali soudruzi estébáci a jeden z nich mi řekl: Když nebudeš dělat, co ti povíme, nikdy nebudeš hrát za reprezentaci. To mě zasáhlo tak hluboko, že jsem pochopil, že tu nemám co pohledávat," vyprávěl později Šťastný o emigraci deníku SME.

"Došel jsem do bodu, kdy mi bylo jasné, že na Slovensku nemůžu vychovávat rodinu. Manželka přitom byla ve vysokém stádiu těhotenství. Vychovávat děti v prostředí, ve kterém je stát učí jiným hodnotám než já a riskovat, že budou rozpolcené... To jsem nemohl a nechtěl dovolit. Rozhodli za mě. Dnes jsem jim sice nesmírně vděčný, ale to neznamená, že (představitelům a posluhovačům komunistického režimu) odpustím, co tady dělali."

Hned v první sezoně Peter oslnil NHL, v 77 zápasech nasbíral 109 bodů. Další rok dosáhl na své bodové maximum: 139 bodů v 80 utkáních, když nastřílel 46 gólů (toto číslo se mu v kariéře podařilo zopakovat ještě dvakrát). Tou dobou už měl Peter s Antonom po boku i nejstaršího sourozence Mariána, který emigroval o rok později. Všichni tři vytvořili v NHL legendární bratrský útok.

Peter Šťastný byl jeho šéfem. Jako centr rozdával skvělé přihrávky a tvořil hru, rychlý Marián se dral po křídle před branku a Anton uplatňoval skvělé zakončení. Peter nebyl ani nejrychlejší bruslař, ani nejlepší střelec, zato uměl všechno.

"Nikdy jsem nebyl špičkovým kanonýrem, nejrychlejším bruslařem ani železným mužem. Neměl jsem ruce jako (Mario) Lemieux, nohy jako (Pavel) Bure, ale neměl jsem ani výrazné slabiny," popisoval Šťastný pro SME.

V 80. letech nasbíral víc bodů než on jen Wayne Gretzky. Šťastný se stal prvním Evropanem v historii ligy, který překročil tisícibodovou hranici. Nakonec se jeho bilance zastavila na 977 zápasech, 450 gólech a 1239 bodech. Je tak pátým nejproduktivnějším evropským útočníkem všech dob za Jaromírem Jágrem, Teemu Selannem, Jari Kurrim a Matsem Sundinem.

V 80. letech se s ním co do slávy mohl z evropských hokejistů v NHL měřit snad jen finský křídelník Kurri, ale ten měl snazší situaci, protože po boku Gretzkyho a v rámci velké dynastie Edmonton Oilers získal během sedmi let pět Stanley Cupů (ten poslední v roce 1990 už bez Gretzkyho).

Šťastný žádného Gretzkyho neměl. Byl šéfem sám. I tak si během 10 sezon v Quebeku udržel průměr vyšší než bod na zápas - kromě té poslední, v níž měl v 62 startech 62 bodů. Místní fanoušky si získal i tím, že se naučil francouzsky. Další výrazným oceněním pro něj bylo, že se stal prvním dlouhodobým evropským kapitánem v ligové historii.

"Hodně lidí mi říkalo, že Evropané jim kradou práci, ale pro mě už nebylo cesty zpět," popisoval pro NHL.com.

V roce 1990 se Nordiques ocitli v přestavbě a svou největší hvězdu vyměnili do New Jersey Devils. Tam Šťastný dohrál sezonu a strávil ještě tři další. S věkem šla jeho produktivita logicky dolů, ale ještě ve 36 letech zakončil ročník 1992-93 se 40 body v 60 utkáních.

V létě 1993 podepsal kontrakt se St. Louis Blues, kde však odehrál jen 17 zápasů, než se připojil k nově vznikající slovenské reprezentaci na olympiádě v Lillehammeru. Ve své poslední sezoně 1994-95 odehrál za Blues už jen sedm zápasů.

Pár týdnů poté pomohl slovenskému týmu vyhrát skupinu B mistrovství světa IIHF a postoupit mezi elitu, odkud už Slovensko nikdy nevypadlo. Šťastný tak stihl reprezentovat tři státy a se všemi uspěl: s Československem získal dvě zlata a dvě stříbra na MS, s Kanadou vyhrál Canada Cup v roku 1984.

Jeho velikost a přínos pro hokej na obou stranách Atlantiku byla oceněna i uvedením do Síně slávy v Torontu, kterého se dočkal jako teprve třetí Evropan: prvními byli legendární ruský gólman Vladislav Treťjak (jenž nikdy nehrál NHL) a právě obránce Salming. Šťastný je jediným Slovákem, který se dočkal této velké pocty, pokud nepočítáme slovenského rodáka Stana Mikitu, jenž však už vyrůstal v Kanadě.

Evropan, který 'ukradl' práci domácím, je dodnes respektovanou legendou nejen v Quebeku, New Jersey a St. Louis, ale napříč celou NHL.