"A mně to můžete věřit: Stejně není nikdo rychlejší než puk," říká Peter. "Rychlost je jedna věc, schopnost předvídat jiná. Tím si neustále budujete drobnou výhodu a on to umí. Líp než kdokoli jiný."
"Občas mu skoro závidím. Skvěle se o sebe stará a také ho šlechtí výdrž. Není jako [Connor] McDavid, [Peter] Bondra a další proslulí rychlíci, kterých je čím dál víc, jenže v hokeji přece záleží na mnohem více věcech. A jeho klady výrazně převyšují těch pár záporů."
Táta se synem si pořád píšou a podle Paula si dvakrát až třikrát týdně volají. A obvykle se z plánovaného krátkého pozdravu stanou konverzace na hodinu a déle… Je totiž třeba probírat nejen rodinné záležitosti a život jako takový, ale i hokej.
"Nechci říkal, že je můj mentální kouč, ale můžu se mu otevřít, protože rozumí tomu, čím si procházím. Zažil to ostatně sám," říká Paul. "Skvěle mě zná a navíc se v podobných situací choval podobně. Vždycky jsme byli jako rodina paličáci, nechávali jsme si pocity pro sebe a snažili se všechno napravovat sami - tím spíš je fajn, když máte někoho, s kým si můžete takto promluvit."
I proto Paul na tátovy rady nedá dopustit. Ať už se týkají čehokoli. Minulosti, dneška, budoucnosti; klidně i té vzdálené.
"Vlastně mi přijde, že jsem do NHL přišel včera, roky jsem býval nejmladším klukem v kabině. A najednou je to naopak," líčí Paul. "Občas si po dobrém zápase řeknu: Ale jo, klidně můžu hrát ještě dalších pět let. Po špatném se mi zase honí hlavou: Jsem vyřízený. V hokeji jste nahoře i dole."
"Jako mlaďas pořád plánujete na příštích pět, deset let, ale jak se říká, u toho se Bůh směje. Teď jsem starší a moudřejší. Co přijde za rok? Tomu se budu věnovat, až to skutečně nastane. Užívám si hokej, raduju se ze svojí rodiny a ona se těší se mnou. To je nejdůležitější věc ze všech."
