Treliving vzpomíná: Quinn vyzařoval respekt

Jim Treliving byl dlouholetým přítelem Pata Quinna - již od časů, kdy Quinn působil jako generální manažer a trenér Vancouver Canucks. Treliving, spoluvlastník společností Boston Pizza International Inc. a T&M Group of Companies, se proslavil i jako jeden z pěti porotců v proslulé reality show, kterou Česko zná pod názvem Den D. Jeho syn Brad Treliving je generálním manažerem Calgary Flames. Jim Treliving v exkluzivním textu pro NHL.com vzpomíná na Quinna, jenž bude v pondělí jako budovatel oficiálně uveden do Síně slávy:

Pat Quinn bude 14. listopadu uveden do Síně slávy a já si myslím, že se tak stane s velkým zpožděním.
Říkám to kvůli tomu, že ve svém životě dosáhl na mnohé milníky a že pro hokej odvedl spoustu skvělé práce. Dokázal vyhrát zlato s Kanadou po dlouhém čekaní - stalo se tak na olympiádě v Salt Lake City v roce 2002 a bylo znát, jak rozdílně vypadá mužstvo, které vede on v roli hlavního kouče. O pár let později o něm tvrdili, že už má to nejlepší za sebou a nemůže trénovat mladé kluky. Obrovské překvapení: Kanada si jej vybrala a on dovedl v roce 2008 ke zlatu výběr do 18 let a totéž zopakoval o rok později na juniorském mistrovství světa.
Podle mého soudu je na tom všem nejskvělejší jedna věc: v průběhu let pracoval s mnoha hráči i trenéry a všichni ho respektovali. Respekt byl u něj všudypřítomný. Když vešel do místnosti se slovy "Takhle to uděláme", každý se podle toho zařídil. Díky tomu byl Pat Quinn výjimečný. A z mého pohledu právě proto náleží do Síně slávy. Patří mezi ty nejlepší. Všichni ho respektovali a on za ně na oplátku bojoval do krve.
Stejný byl i ve vztahu ke své rodině a své ženě Sandře.
S Patem jsme se seznámili v dobách jeho působení ve Vancouveru. Poprvé jsem jej potkal na golfovém turnaji, který organizovali Dave Barr a Darcy Rota. Canucks tehdy zažívali prachbídné období, zrovna přivedli Pata a Briana Burkea. Jak moc špatné to tehdy bylo? Na onom turnaji jsme lidem nabízeli vstupenky, ale nikdo je nechtěl. Bylo to docela trapné, ale se smíchem jsme na to vzpomínali později, když lístky na Canucks prakticky nešlo sehnat.
Pat byl skvělý chlap. Choval jsem k němu velkou úctu jako k mimořádnému příteli i člověku. Pokaždé jste u něj věděli, na čem jste, nebyl to žádný nafoukanec ani člověk uhlazených frází. Byl to střelec: pokud se mu něco nelíbilo, řekl vám to pěkně zostra. Takový byl - našeho přátelství si velmi vážím, neboť Pat představoval člověka, v jehož přítomnosti chcete trávit co nejvíce času.
Proto jsem ho měl rád. Jeho irské kořeny nešly přehlédnout, pokaždé s ním byla spousta legrace.
Pat s chutí líčil příběhy ze svých hráčských i trenérských časů a byl báječný vypravěč. To na něm musel ocenit každý.
A pořád je tu několik věcí, které mi ho připomínají.
Pat se pravidelně ptával na mé názory na mnoho věcí, já dělal totéž. Především si pamatuju na chvíli, kdy jsme rozjížděli WPHL, novou americkou soutěž. Zajímalo ho, kde týmy hrají. Já opáčil, že většinou v malých městech v Texasu, Oklahomě, Georgii; v místech, kam se většinou léta se společností Southwest Airlines. A on se začal chechat: "Hlavně mi neříkej, že vítězové dostanou Love Cup." Spojení Pohár lásky, samozřejmě v narážce na páteřní letiště Southwest Airlines jménem Love Field v Dallasu, mu k hokeji vážně nesedělo.
Jindy jsme se večer po zápase potkali v Calgary v hotelu Palliser. Když jsem dorazil, Pat už tam seděl a jedna paní mu skládala poklony: "To je úžasné, to jste vy, trenére! Miluju vaši práci." Pat jí poděkoval, ještě spolu chvíli klábosili a ona historku vygradovala dotazem: "Já vás prostě zbožňuju. Můžete se mi podepsat, pane Burnsi?" On se jen začal smát a přidal autogram na jméno Pat Burns, takže ona madam dodnes nejspíš netuší, že hovořila s Patem Quinnem.

Když působil v Torontu, zrovna jsem se tam přestěhoval, neboť jsme v tom období chtěli s naší firmou Boston Pizza expandovat v Ontariu. Vzpomínám si, že jsem se jednou šel ostříhat a holič měl na stěně obrázek Pata - říkal, že to byl jeho nejoblíbenější hokejista, ale že ho nikdy neviděl naživo, protože si to nemohl dovolit. Zrovna jsem u sebe měl náhodou pár vstupenek a tomuhle chlapíkovi jsem je s radostí přenechal.
O pár dní později jsme s Patem jeli od jeho matky žijící v Hamiltonu a já ho poprosil, jestli se cestou nemůžeme stavit v tomhle holičství. Pat vrazil do dveří a zeptal se: "Kde je Walter?" Walter v ten moment málem zlolaboval štěstím. Pak se Pat posadil do křesla a zatímco jej holič stříhal, všiml si, že je na stěně rovněž podobizna Tie Domiho. A hned zareagoval: "Tohohle maníka okamžitě sundej, vždyť je to měkkota." Skvěle jsme se bavili.
Takový prostě Pat byl. Rád se dal do řeči s kýmkoli - s dělníkem, s instalatérem i s význačně postaveným člověkem v sebelepší kanceláři.
Pat uměl být opravdu tvrdý chlap. Můj syn Brad si vzpomíná, že když míříval na přípravu Vancouveru, Pata jste dříve ucítili, než uviděli. Mohlo za to aroma jeho doutníků, které si vychutnával do poslední možné chvíle.
Jednou z nejtěžších chvil pro něj bylo to, že se blížil konec a on už nemohl působit v hokeji. Nikomu o své nemoci neříkal, proto to pak pro nás všechny bylo tak bolestivé.
V telefonu, kterým spolu teď hovoříme, mám pořád uložené jeho číslo. A také vzkaz z jeho hlasové schránky. Většinou jsme si volali v pátek, už ani nevím, z jakého důvodu - naposledy týden předtím, než Pat zemřel. Už to nebral a já ho prosil, ať mi zavolá, až bude moci, jenže už jsme spolu nikdy víc mluvit nestihli. Ještě týden před tím mi povídal, že se mu vede dobře a že bude co nevidět zpátky...
Nechtěl nikoho obtěžovat svými problémy. Spoustě lidí tvrdím, že to byl skutečný chlap. Vážím si toho, že jsem Pata znal a nepochybuji, že to stejně mají prakticky všichni jeho známí.
Jakmile vešel do místnosti, bylo to znát. Nejen kvůli jeho figuře, ale hlavně kvůli tomu, jaký to byl muž.
Pat Quinn byl mým skvělým přítelem a plným právem náleží do Síně slávy.