Mazáci radí: Na zmrzlinu zapomeňte

Když mu bylo osm let, dělal denně 2000 dřepů a sto kliků. Sílu nabíral i na rodinném statku, kde přehazoval slámu vidlemi. V pětačtyřiceti letech už má ale Jaromír Jágr jiné tréninkové metody. Musí mít. Jinak by na ledě o generaci mladším soupeřům nestačil.
"Trénink musí být hlavně mentálně jednoduchý," prozradil dvojnásobný šampion Stanley Cupu. "Musí vás bavit, co děláte. Je třeba toho udělat hodně, ale neunavit si hlavu."
Aby bylo jasno - Jágr se rozhodně neulejvá. Vlastně právě naopak. Jeho tréninky po čtyřicítce bývají tak náročné, že je trenéři v klubu Philadelphia Flyers zakazovali spoluhráčům napodobovat. Česká osmašedesátka zastává názor, že ve svém věku už nejlépe ví, jak tělo připravit na celosezonní zátěž. Rád třeba posiluje taháním pneumatik, trénuje s olověnou vestou a závažím na kotnících, střílí 1,25 kilogramů těžkými puky zvanými palačinky, zápěstí cvičí s hokejkou v bazénu.

"Ve vodě nebo venku cvičím rád," přiznal. "Tam můžete dřít klidně celý den."
Není však zdaleka sám, kdo musel s postupujícími roky svůj trénink zásadně upravit. Například čtyřicetiletý slovenský obránce Zdeno Chára je známý svým přísným přístupem k životosprávě i pílí v posilovně. Do své přípravy zařadil i řecko-římský zápas a aikido.
"Můj táta se jako zápasník dostal až na olympiádu," vyprávěl obrovitý zadák týmu Boston Bruins. "A vždycky mi kladl na srdce: Když už něco děláš, dělej to pořádně."
Asi není náhoda, že se mezi úplnou elitou tak dlouho udržel někdo, kdo se důsledně vyhýbá alkoholu. Kdo nejí ani příliš solená jídla, ani tučné omáčky, majonézu a podobně.
Berte to jako jeden z receptů, jak lze v NHL hrát i v době, která jinak patří hokejové penzi.
Jistě, různí hráči mají různé přístupy. Třeba s životosprávou již zmíněného Jágra je to složitější. Jako mladíček do sebe házel kila oblíbených tatranek a maminčiných bábovek, zapíjel to litry coca-coly. Po čtyřicítce toho nechal, najel na saláty a ryby. Sice prý hodně zhubnul, ale zároveň zeslábnul, takže se na tu superpřísnou dietu zase brzy vykašlal.
Není tedy vždycky tak vzorný jako třeba Chára. Rozhodně však nehřeší tolik jako ve dvaceti. Tělo by mu to v tomhle věku už zkrátka neodpustilo.
"S přibývajícími roky nemládnete, zato jste zkušenější. Mazanější. Už víte co a jak," přidává se švédský brankář Henrik Lundqvist z New York Rangers. "Já třeba vím, že při přípravě na novou sezonu musím preferovat kvalitu před kvantitou. Už nebudu na ledě bláznit o půl hodiny déle než ostatní. Zato pořádně využiju čas, který mám na trénink stanovený."

Jediné, čeho teď pětatřicetiletý Lundqvist dělá víc, je protahování. Hodně dbá na přípravu menších svalů, které by ho jinak mohly v průběhu sezony zradit. I tak mu oproti minulosti zabere třeba měsíc z nového ročníku, než se dostane do úplné pohody.
"Ale to je přirozené," přidává se jeho krajan Henrik Sedin z Vancouver Canucks. "Prostě to nemůže být tak snadné, jako když jste byl zelenáč. Nestěžuju si. V loňské sezoně mě trápily bolavé kyčle, ozývala se i záda. No jo, prostě to k hokeji patří. Hlavně tomu nesmíte podléhat, všemi těmi nesnázemi se trápit. Hlavní je, pokud vás hokej stále baví."
Současní hráči se svým tělem každopadáně nakládají šetrněji, proto se průměrná doba kariéry lehce prodlužuje. V 80. letech například s hokejem končilo až po čtyřicítce jen šest hráčů NHL, to samé v další dekádě. V prvním desetiletí nového století už šlo o čtyřiadvacet hráčů.
Jedním z nich byl roku 2009 Gary Roberts, vynikající útočník týmu Tampa Bay Lightning, vítěz Stanley Cupu s Calgary Flames z roku 1989. Končil ve věku 43 let, po úžasných 21 sezonách v NHL. K dlouhověkosti se dopracoval díky přísné životosprávě, která se stala vzorem pro všechny ostatní.

"Když přišel k nám do Pittsburgh Penguins, byl z nás doslova zděšený," vzpomínal obránce Brooks Orpik pro list Post-Gazzette. "Před zápasy jsme běžně pojídali zmrzlinu, po nich pili pivka. Až díky Garymu jsem si uvědomil, že pokud chci hrát hokej dlouho, musím změnit i jídelníček."
Roberts se svým přístupem tak proslavil, že se po konci kariéry stal dietním poradcem hned několika hvězd. Hodně pomohl třeba Stevenu Stamkosovi, jeho péče si váží i Brayden Schenn ze St. Louis Blues. Když Schenn v NHL začínal, fotil si dokonce ve večerce konkrétní potraviny a obrázky posílal Robertsovi na mail.
"Můžu tohle? A co tamhle ten chleba, neuškodí mi?" ptal se.
Jakmile tahle historka prosákla, Schenn si s ní v kabině užil svoje. Až mu bude čtyřicet, možná si řekne, že mu trochu toho posměchu stálo za to. I takový detail, jako zda jíst správný druh chleba, ho může posunout k delší kariéře.