Jak Hrdina přinesl Jágrovi radost ze života

Na přelomu listopadu a prosince své první sezony v NHL se Jaromír Jágr trápil. Při nepovedené šňůře 13 zápasů si připsal jediný bod za asistenci. V kabině Pittsburgh Penguins byl osamocený, nerozuměl spoluhráčům, kteří drmolili anglicky s kadencí ostrého kulometu. Utápěl se v samotě, stýskalo se mu po domově, který v létě poprvé opustil. A při absenci zraněného lídra Maria Lemieuxe navíc těžce nesl tíhu očekávání i zájem veřejnosti.

Jeho kariéra se zasekla.

"Krize vyvrcholila zápasem s New Jersey Devils, který jsme vysoko vyhráli. Já však nedal ani gól a navíc jsem byl minusový. Rozbrečel jsem se přímo v kabině. Nemohl jsem se ovládnout," napsal Jágr ve své biografii. "Vyšel jsem před stadion, kde na mě čekal George Kirk (šéf oddělení pro rozvoj mladých hokejistů Penguins), a pořád jsem brečel. Byl jsem nešťastný, že nehraju, stýskalo se mi a navíc jsem si uvědomil, že jsem se ztrapnil před spoluhráči. Už jsem se tam nechtěl nikdy vrátit."

Ten zmiňovaný zápas s New Jersey se hrál 13. prosince 1990. Přesně před 26 lety. A právě v ten samý den se pro Jágra všechno změnilo. V největším trejdu jeho kariéry. I když jeho přímo se netýkal.

Do Pittsburghu byl z Calgary Flames vyměněn útočník Jiří Hrdina. Zkušený krajan, který se přišel postarat o restart osmnáctiletého kladenského supertalentu.

"Po rozbruslení si mě zavolal generální manažer (Cliff Fletcher) a oznámil mi, že se mám druhý den hlásit v Pittsburghu. Byl to šok. Když vám někdo jen tak řekne, že se budete stěhovat na druhou stranu Ameriky a vy jste už v jednom místě zvyklý, máte tam děti usazené ve škole, rodinu... Nebylo to nic příjemného," vzpomínal loni Hrdina na svůj víc než čtvrtstoletí starý trejd.

Sám byl někdejší hvězdou Sparty i reprezentace. Za sebou měl přes dvě sezony a 157 zápasů za Flames i oslavu zisku Stanley Cupu v roce 1989. I jemu však bylo jasné, že jde do nového klubu nejen jako posila pro ofenzivu, ale také jako podpora pro trápícího se Jágra, jenž neměl v týmu jediného krajana.

"Myslím, že šlo o oboje. Když jsem měl první mítink s generálním manažerem (Penguins) Craigem Patrickem, vysvětlil mi, co ode mě čekají, jaký systém hrají na ledě. A samozřejmě se zmínil i o Jardovi, že je tam s ním problém, že má splín po domově, že má psychickou krizi. Herně na NHL měl, ale trápil se v cizím prostředí," vyprávěl Hrdina pro NHL.com/cs.

"Tehdy seděl v šatně nebo ve sprše a měl na krajíčku. Anglicky toho moc nenamluvil, i když byl v Americe už pár měsíců. Když měl vedle sebe Čecha, byla to pro něj vzpruha. Prostě jsem přišel do kabiny, sedli jsme si vedle sebe a Jarda se mě začal ptát na spoustu věcí. Všechno to šlo takovým samospádem."

Právě příchod ostříleného krajana dostal dlouhovlasého mladíka postupně do životní pohody. A s ní přišla i pohoda na ledě. V následujících dvou utkáních ještě mladý talent nebodoval, pak se však v útoku s Hrdinou a Brianem Trottierem rozehrál a znát na něm byla i pohoda, kterou časem získal mimo led.

"S příchodem Jirky se mnoho změnilo. Byla s ním hrozná sranda, pořád jsem se válel smíchy. Přestože už měl rodinu a je o poznání starší než já, hodně jsme chodili ven a měl jsem tam někoho, s kým jsem si mohl pořádně popovídat," psal Jágr. "Šlo nám to i hokejově, s Trottierem jsme dokonce jeden čas byli nejlepším útokem, ale nejdůležitější bylo, že jsem měl znovu radost ze života," doplňuje.

"Ze dne na den to určitě nebylo, ale postupně se začal cítit líp. Se spoustou věcí si nevěděl v kabině rady a já jsem mu s tím mohl pomoct," tvrdil Hrdina. "Mít někoho vedle sebe, kdo vám hned řekne, o co běží, určitě pomůže. Postupně tím získal sebedůvěru, navíc se pak vrátil Mario a i on se pak začal cítit pohodlněji, protože ten tlak, média, to všechno se od něj odklonilo a začalo se soustřeďovat na Maria. Takže Jarda měl větší klid."

Hrdinovi tou dobou táhlo na 33 let, měl rodinu. Svobodnému teenagerovi Jágrovi bylo pořád ještě 18. Vznikající pouto krajanů však věková bariéra nenarušila.

"Jarda nepil alkohol a nepije dodnes. Takže nějaké velké chození po barech se ho vůbec netýkalo. Naopak si myslím, že jsme toho měli hodně společného. Muziku, tenis... Docela jsme si sedli a vyhověli," vzpomínal Hrdina. "Ale kdo vyhrával v tenise, to už si nevzpomínám. Já v té době měl taky docela dobrou fyzičku, na to mě neudělal. A byl šikovný z ruky. Takže to asi bylo vyrovnané."

Mistr světa IIHF z roku 1985 přidal ke sbírce úspěchů další dva Stanley Cupy: s Pittsburghem je získal hned v roce 1991 a poté o sezonu později, načež ukončil kariéru. Jeho srdce však patřilo spíš Calgary, kde s NHL ve 30 letech po propuštění z komunistického Československa začínal.

"Calgary byla srdeční věc, můj začátek v Novém světě. Víc mi to tam sedělo," připustil. "Pittsburgh už byl spíš taková rutina. Člověk už tam spoustu věcí nebral tak emotivně. Když jsme se s Penguins dostali do finále play off, už jsem věděl, jak se k tomu postavit. Kdežto v Calgary to bylo výjimečné a jedinečné. Taky to byly totálně odlišné týmy. Flames byl tým bez superhvězd, založený na tvrdé práci. Naopak Pittsburgh byl plný hvězd. Od Toma Barassa, přes Paula Coffeyho, Kevina Stevense až po Maria. Spousta z nich je dnes v Síni slávy. Samozřejmě i styl hry byl úplně jiný, byly to dva úplně rozdílné týmy i systémy."

Úspech však měly oba jeho celky. Hrdina se tak stal českým unikátem - za čtyři sezony v NHL stihl získat tři Stanley Cupy ve dvou různých klubech. V současné době pracuje pro třetí, Dallas Stars, kde působí jako evropský skaut.

"Na to, co bylo v Calgary, se nedá zapomenout, ale teď už jsem absolutně ponořený do Dallasu. Samozřejmě mám ale v Calgary spoustu kamarádů, se kterými jsem neustále v kontaktu."

V kontaktu zůstává i s Jágrem, jenž se během 26 let od jeho příchodu do Pittsburghu stal jedním z nejlepších útočníků hokejové historie a stále aktivní legendou NHL.

"V létě se vídáme, mluvíme spolu. Jarda má byt v Praze, často se potkáváme. Je to příjemné setkání dvou kamarádů a bývalých spoluhráčů," řekl Hrdina.

Jágr je podle něj stále na vrcholu hlavně díky tomu, že začal přes léto dřít ještě mnohem víc než dřív.

"Já jsem nikdy neviděl, jak v létě individuálně trénoval před tím. Ale to, jak v posledních pěti šesti letech začal makat po fyzické stránce, to je největší změna. Ví, že v tomhle věku musí být absolutně fyzicky připravený zvládnout tu rychlost a všechno, co dnes NHL přináší. Tak, jako teď, podle mě nebyl připravený nikdy. Dřív spíš hrál z toho talentu, i když ten byl samozřejmě podpořený fyzičkou. Ale tak, jak vypadá dneska, nemá na sobě gram tuku... Totálně připravený," popisuje Hrdina.

"V tom se změnil celý hokej, a nejen v NHL. Většina kluků má na léto individuální trenéry, se kterými pracují, dělají spoustu věcí navíc, které my jsme nedělali. I díky novým hokejkám, výstroji a podobně zvládají v té rychlosti na ledě víc věcí než za mých časů."