Turnaj nižší kategorie v Sosnovci přitom zahájila prohrou 2:3 s Polskem, které přestřílela 32-22. Pak ale porazila Litvu 2:1 a Francii 3:2, než podlehla 4:5 po nájezdech Kazachstánu, jenž se stal celkovým vítězem. Následně zdolala 3:1 Japonce a konečné druhé místo ji zajistilo účast na mistrovství světa 2027 v Německu.
Vzestup ukrajinského hokeje přitom nepřišel zničehonic. Tým pod Chrystyčovým vedením se do druhé nejvyšší skupiny dostal postupem z kategorie 1B v roce 2024. Loni o postup mezi elitu přišel jen těsně: v posledním duelu s Japonskem, kdy ji stačila remíza v normálním čase, prohrála Ukrajina 2:3.
Tentokrát to s pomocí Litvy spolu s Kazachstánem dokázala.
"Kazaši hráli hokej. My jsme to pořád jen honili," usmál se Chrystyč.
Ruská invaze na Ukrajinu začala 24. února 2022. O čtyři roky později našel napadený národ hrdiny i na sportovním poli. Fanoušci se identifikovali s hokejisty, kteří jim pomohli na chvíli otočit emoce jiným směrem.
"Po tom, čím si naše země prošla, to všechno cítíme. Cítíme podporu nejen běžných fandů, ale taky členů ukrajinské armády. V každém rozhovoru s médii děkujeme našim vojákům a chceme poděkovat i takto. Naše motivace není vyhrávat jen pro nás, nejen pro fanoušky, ale pro celou zemi."
Chrystyč je nejlepším Ukrajincem v dějinách NHL, kde odehrál 811 zápasů za Washington Capitals, Los Angeles Kings, Boston Bruins a Toronto Maple Leafs. Dal v nich 259 gólů a nasbíral 596 bodů, dvakrát si zahrál All-Star Game NHL a se Sovětským svazem získal zlato na mistrovství světa IIHF 1990 i na juniorském šampionátu o rok dříve. Ukrajinu reprezentoval na třech MS (2001-2003) a na olympiádě v Salt Lake City 2002.
Emoce na nynějším turnaji v Polsku ale podle něj přebijí všechny tyhle úspěchy.
"Snad jen juniorské zlato z Anchorage (na Aljašce) v roce 1989 se s tím dá srovnat," mínil šestapadesátiletý kouč. "Tehdy nám bylo dvacet, daleko od domova jsme hráli proti budoucím hvězdám NHL z Kanady a USA. Teď mám podobný pocit."
Zatímco hráči na ledě během závěrečného ceremoniálu křepčili okolo něj, on sám zachovával dekorum.
"V mém věku už je lepší tolik neskákat. Mohl bych uklouznout," usmál se.
Za tím úsměvem se ale skrývalo ještě něco hlubšího.
Soupiska jeho týmu v Polsku odrážela tíživou realitu současného ukrajinského hokeje. Jen sedm hráčů na ní přišlo z domácí ligy. Zbytek byl posbírán ze soutěží v Evropě a Severní Americe, včetně těch, kteří utekli před válkou a nemohou se bezpečně vrátit domů.
Ukrajina měla také nejmladší kádr na turnaji, průměrný věk činil jen něco málo přes 25 let.
"Hráči jsou pryč od rodin, od domova, je to pro ně neskutečně náročné," řekl Chrystyč. "Odejít nebyla jejich volba. Jejich životy se totálně změnily."
Ukrajinská liga se hraje i za války, i když ve velmi složitých podmínkách. Aktuálně je v ní jen pět klubů. Dát dohromady národní mužstvo není snadný úkol.
Před turnajem odehrála Ukrajina jediný přípravný duel s domácí reprezentací v rámci kempu v Maďarsku, kde měla jen 22 hráčů do pole a tři brankáře.
"Nemohli jsme hrát ani minizápas v rámci týmu. Trénovali jsme ve 12 nebo 13 hráčích," vyprávěl Chrystyč.
"Během těch pár týdnů jsme se ale nesmírně semkli. Stal se z nás opravdu tým."
Jeho lídrem byl kapitán Igor Merežko, jenž hraje extraligu za Plzeň.
Trenéři jednou nakázali hráčům, aby si udělali volno v malých skupinkách. "Řekli jsme jim: Kromě snídaně a večeře žádné party větší než dva lidi. Už jsme byli tři týdny spolu a měli byste si od sebe taky odpočinout," usmál se Chrystyč.
Pouto mezi hráči ještě posílílo.
\\\\
Pro publikum v zemích, které žijí v míru, je těžké si představit, jak vypadají některá specifika ukrajinského hokeje.
Během ligových zápasů mohou hru zastavit protiletecké sirény. Hráči musí opustit led a zamířit do krytů. Pokud poplach trvá déle, duely se posouvají do dalšího dne.
"Odehrajete třeba dvě a půl třetiny, do konce zbývá deset minut, a najednou se všechno zastaví," popisoval Chrystyč. "Hosté musí zůstat přes noc a druhý den ráno se zápas dohraje. Pro psychiku to není moc zdravé."
Když válka začala, žil v Kremenčuku. Zůstal ještě měsíc, než se rozhodl zemi opustit.
I v zahraničí ale reaguje na běžné zvuky jinak než ostatní.
"Šokoval mě zvuk letadla. Na Ukrajině je nebe zavřené pro civilní lety. Takže když lidé slyší něco ve vzduchu, okamžitě poznají, o co jde: dron, nebo raketa," vyprávěl. "Já jsem měl proti ostatním štěstí. Žil jsem ve střední Ukrajině, kde jsme neviděli nebo neslyšeli rakety přímo, ale poplachy byly konstantní a museli jsme často do krytů. Emočně to bylo dost vyčerpávající."
Válka poničila také osobní vztahy.
"Bavil jsem se se svými přáteli v Rusku, včetně (bývalého spoluhráče z Capitals) Andreje Nikolišina. Byli jsme po desetiletí dobrými kamarády. Snažil se mě uklidnit, říkal, abych nedělal nic ukvapeného, abych nebral do rukou zbraň."
Ve chvílích, kdy ruská armáda mířila ke Kyjevu, nebo kdy vešel ve známost otřesný masakr v Buči, to pro něj ale nebylo snadné.
"Nedovedu si ani představit, co tam lidé prožívali. Vím, že mnoho lidí z hokejového prostředí se přihlásilo jako dobrovolníci, aby bránili Kyjev. Jeden z nich mi říkal, že mu nedali zbraň. Mám šavli, povídal, tak půjdu s ní."
\\\\
I proto se Chrystyč snažil uchránit tým od podobných vlivů. Chtěl, aby okolo něj bylo všechno v normálu.
"Na válku se nikdy zvyknout nedá," řekl. "Ale lidi se nějak adaptují. Snaží se žít dál."
A součástí tohoto procesu je sport.
"Chtěli jsme domů přinést něco pozitivního."
Návrat Ukrajiny mezi světovou elitu je pro Chrystiče další výzvou. Sám strávil spoustu let hráčské kariéry na nejvyšší úrovni a v budoucnu by u něj chtěl zůstat jakou kouč nebo skaut v Severní Americe.
Jeho polská mise je ale splněna.
Udržet Ukrajinu pohromadě.
Dát lidem aspoň malý důvod k oslavám.
A to se v jednom nezapomenutelném večeru v útrobách polské haly povedlo.
