Rozjetá Carolina zažívá sezonu snů

Jsou dny, týdny a sezony, kdy se nedaří vůbec nic. Kdy se můžete rozkrájet a stejně se topíte v marnosti.

Jsou ale i dny, týdny a sezony docela opačné.
Ty, v nichž na vás štěstí prší jak májový liják.
Právě to druhé je současností Carolina Hurricanes, kdysi přehlíženého klubu, který se po dávném přestěhování z Hartfordu vypracoval ve vítěze Stanley Cupu 2006, ve více než respektovaného protivníka. V tým, který dokázal ospalé Raleigh přeměnit na burácivou hokejovou baštu.

A, ach ano - momentálně i v druhé nejnašláplejší mužstvo celé NHL, hned po suverénních Boston Bruins.
Parta kouče Roda Brind'Amoura má už v půlce února 80 bodů. Podle procentuální úspěšnosti zažívá nejlepší ročník v historii.
"Jsou fakt dobří," uznal po čtvrtečním vzájemném zápase třeba Rem Pitlick, útočník Montreal Canadiens.
Právě tenhle mač byl z pohledu carolinských šťastných časů víc než symbolický.
Skončil vítězstvím Hurricanes 6:2, o což se nejvíce postaral střelec tří gólů Seth Jarvis a sběratel stejného počtu asistencí Andrej Svečnikov. Tým si i díky jejich působivé palbě udržel skvělou bilanci jedenácti výher z posledních třinácti partií.
"O zápase, jakým byl ten proti Canadiens, sníte už jako malý kluk," zářil Jarvis po své gólové jízdě, která z něj udělala čtvrtého nejmladšího střelce hattricku v historii Hurricanes. "Už od rána jsem měl skvělou náladu, všechno do sebe pasovalo."
Game, Seth, match?

Tenisovou terminologií se nabízí zápas s Montrealem zploštit právě na pouhé Jarvisovo představení. Jenže by to bylo nepřesné - ono těch hrdinů bylo i tentokrát víc; jak je ostatně při týmovém pojetí Hurricanes zvykem.
Zapomínat se nesmí nejen na dvoubodového Sebastiana Aha, ale třeba ani na brankáře Antti Raantu, který v noci na pátek ustanovil nový klubový rekord, jelikož mančaftu v každém z posledních třinácti špílů vychytal alespoň bod.
A stejně tak by se měli vyzdvihnout i další: Pilní střelci, kteří na soupeřovu branku poslali veleslušných 41 ran. Úspěšní bulaři, kteří byli lepší v 54 procentech vhazování. Obránci Brent Burns s Jaccobem Slavinem, kteří se vyrovnali Jarvisovi ve famózní bilanci +4 v kolonce plus minus hodnocení.
Prostě carolinská klasika - i Montreal byl setnut typickou Brind'Amourovou zbraní. Nikoliv vyčnívajícími hvězdami, ale stmeleným mužstvem.
"Většinou hrajeme hodně poctivý hokej, nic nešidíme," pochvaloval si Brind'Amour.
Porážka Canadiens jen potvrdila výjimečné období, do něhož Hurricanes vpluli. Už před zápasem se tleskalo legendárnímu brankáři Camu Wardovi, šampionovi z roku 2006. Právě hrdina sedmnáct let starého triumfu byl jako vůbec první uveden do klubové Síně slávy.
A sváteční atmosféra vydrží i do víkendu.
Už v neděli (od 2:00 SEČ, přímým přenosem vysílá Nova Sport 1) čeká fanoušky ještě větší sláva, když jejich oblíbený tým v rámci Navy Federal Credit Union NHL Stadium Series vyzve pod širým nebem Washington Capitals.
Před více než 50 tisíci diváky se na Carter-Finley Stadium rozjede bohatý doprovodný program, návštěvníci si vedle samotné hry užijí i countryové a rockové koncerty, defilé místních legend amerického fotbalu.
Tohle bude velké, hodně velké.
Exkluzivní obsah a vše podstatné o NHL: sledujte náš [Facebook a Twitter!]
"Už se nemůžu dočkat," přiznal forvard Aho. "Posledních pár dnů se nemluví skoro o ničem jiném, než o tomhle venkovním utkání."
Končiny kolem Raleigh si hokejoví fanoušci odjinud navykli trochu přehlížet. Když se před sezonami mluví o největších favoritech, Carolina se v tipech vždy krčí kdesi vzadu. Je to ale vrcholně nespravedlivé. Vždyť kdo drží palce právě Carolině, toho musí sledování zápasů vyloženě těšit.
Nejen právě teď. Už nějakou dobu.
Hurricanes vytrvale od přestěhování z roku 1997 budují identitu dosti úspěšné adresy. Klub si v kraji nad řekou Neuse dvakrát zahrál finále Stanley Cupu (v roce 2002 podlehnul Detroit Red Wings, o čtyři sezony později už Ward a spol. slavili), rád by to letos dokázal i potřetí.
A při současné formě není důvod si myslet, že by to nemělo jít.
Jsou dny, týdny a sezony, kdy se nedaří vůbec nic.A pak ty opačné.
Ty, na které si už v Carolině vlastně docela zvykli. Jejichž vrcholem by nemuselo být ani vzpomínání na zaprášené úspěchy, ani hraní pod širým nebem. Klidně i něco víc.