Chalani měli velkou radost, i oni mi říkali, že se jim tomu ani nechce věřit. Bylo vidět, jak jsou nadšení, že to viděli naživo v hale a ne jenom na dálku v televizi.
Po zápase jsme to lehce oslavili na večeři, kam šlo i pár kamarádů z mužstva. Musel jsem ale brzo do postele, protože další den jsem musel vstávat na trénink, takže nic divokého se pochopitelně nekonalo.
Táta to komentoval i na Twitteru, rodiče z toho byli nadšení. Škoda, že to neviděli naživo taky, ale oni tady byli na přelomu března a dubna, kdy jsem zrovna slavil 20. narozeniny. Hráli jsme pět zápasů doma, takže by přiletěli, i kdybych narozeniny neměl, ale takhle to bylo ještě lepší.
Hrozně jsem si užil máminu kuchyni, ta je moje nejoblíbenější. A taky bylo super, že tady byla sestra Lucie. Rád bych jí vídal častěji, ale ona má svůj život jako závodní plavkyně. Tvrdě maká a má svoje cíle, takže to vypadá, že bude taky muset opustit domov v Košicích a jít si za svým snem jako já.
Stoprocentně jí ale věřím, že to dokáže a prosadí se ve svém sportu tak, že třeba jednou bude startovat na olympiádě. Ona většinou plave dlouhé tratě, kilometr, 800 metrů nebo tak. Pro mě je to bláznivé, protože já se nevydržím dívat na dno bazénu snad ani minutu.
Jedna z variant je taky ta, že by sestra mohla pokračovat tady v Montrealu. Zatím to vypadá, že by to mohlo klapnout. Ale nejdřív si musí vyřešit nějaké věci ve škole a tak, je jí teprve 15, takže to není tak snadné. Každopádně kdyby se rozhodla sem jít, tak se o ní určitě rád postarám. A rodiče by tady pak asi taky byli častěji než teď.
Před koncem sezony se mi podařilo dostat se na 19 gólů. Já se nerad soustředím na svoje čísla, ale když už je ta dvacítka tak blízko, tak bych na ní určitě rád dosáhl. Stejně jako na padesátku bodů, na kterou mi chybějí už jen dva. Máme ještě tři zápasy, bylo by to skvělé. Na začátku sezony takhle čísla vypadala nereálně, ale pak se to zlepšilo a už jsem možná dál, než lidi očekávali.
