Vachon do Síně slávy: Konečně, řekli si Kings

Vachon vstoupí do společnosti hokejových legend dva měsíce poté, co oslavil 71. narozeniny a 34 let poté, co odchytal poslední ze svých 795 zápasů v NHL.

"Když mi to zavolali, byl jsem v naprostém šoku. Říkal jsem si: No to určiě. Ale ona to byla pravda," uvedl Vachon pro NHL.com. "Vůbec jsem netušil, že se ten den konala volba. Navíc jsem si stejně říkal, že se to asi nikdy nestane. Některé věci v životě člověk nemůže ovlivnit a tohle byla jedna z nich. Pokud se to mělo stát, tak by se to přece stalo už dřív. A najednou: Bum!"

Těžko polemizovat o tom, že by Vachon nebyl v Síni slávy poprávu. V 70. letech byl jedním z nejlepších brankářů na světě, zářil jak v NHL, tak na mezinárodní scéně, tou dobou pro profesionály ze Severní Ameriky s velmi omezenou účastí.

Čeští pamětníci si tohoto chlapíka s bílou čelní maskou na šňůrkách vybavují z Canada Cupu 1976, kde se Československo dostalo do finálové série proti Kanadě. Přestože za národní tým tehdy zářil Vlado Dzurilla, jenž vychytal ve skupině proti Kanadě výhru 1:0, Vachon byl vyhlášen nejlepším gólmanem i nejužitečnějším hráčem turnaje, kde dosáhl na úspěšnost 94 procent a průměr 1,39 branky na zápas.

Hlavní stopu však zanechal v NHL. Začal rovnou u Montreal Canadiens v dobách jejich největší slávy, kdy s nimi třikrát získal Stanley Cup a v roce 1968 i Vezina Trophy spolu s Gumpem Worsleym.

Když ho pak v play off 1971 vytlačil z branky Ken Dryden, sám si vyžádal trejd. A dočkal se v listopadu téhož roku - putoval do Los Angeles Kings.

"Tehdy jsem byl opravdu překvapený. Sice jsem sám o výměnu požádal, ale když to přišlo, bylo těžké se s tím smířit. V klubu Canadiens jsem působil od 16 let. Nikdy jsem neznal nic jiného," vyprávěl kdysi Vachon. "Ale co jsem mohl dělat? Dryden byl skvělý a kdybych nechytal, přišel bych o všechny reflexy a návyky."

Na Západním pobřeží se stal velkou hvězdou, byť Kings nikdy nehráli tak na špici jako s Montreal, který v sedmi letech po jeho odchodu pětkrát vyhrál Stanley Cup. V sedmi sezonách na Západním pobřeží se stal legendou klubu a prvním velkým ambasadorem hokeje v Los Angeles ještě před tím, než tuto roli převzali Marcel Dionne a později Wayne Gretzky.

"Pro hokej v Kalifornii toho udělal strašně moc. V 70. letech nebyl ten tým tak dobrý, ale on mu dodal stabilitu a šanci vyhrávat. Myslím, že zvolení do Síně slávy si plně zaslouží," komentoval to Gretzky pro NHL.com.

V roce 1978 se Vachonovi přesto zachtělo přesunout se na ambicioznější sever. Jako volný hráč podepsal s Detroit Red Wings a když se ani v jednom ze dvou let nepodařilo dostat do play off, rád změnil působiště znovu - v červenci 1980 byl vyměněn do Boston Bruins. Tehdy však už byl na sklonku kariéry a byť se s týmem do play off probojoval, daleko nedošel ani v jedné ze dvou sezon, po nichž ukončil kariéru. S 355 výhrami je 19. nejlepším gólmanem v historii NHL.

Vachon byl inspirací pro mnohé brankáře, kteří přišli po něm. Jedním z nich byl i Patrick Roy, jeden z nejlepších gólmanů všech dob, jenž se stal členem Síně slávy o 10 dřív než Vachon.

"Když jsem hrál s kamarády jako kluk doma v Quebec City na dvorku hokej, vždycky jsem byl Rogie Vachon. Byl úžasný a měl skvělé ruce," popsal Roy ve svém exkluzivním sloupku pro NHL.com.

"Většina brankářů v Rogieho době zůstávala stát v brance. On se snažil vyjíždět proti střelcům mnohem více než ostatní gólmani. Když mi bylo 11 let, konal se Kanadský pohár, na kterém Kanada hrála s Československem a Rogie vyjel z branky a úspěšně zasáhl. Byl jsem ještě mladý, abych si vzpomněl na všechny detaily, ale vybavuji si, že jsem si říkal: Takhle to chci dělat - chodit víc proti střelcům."

Vachon však byl jiný než Roy, jenž se svými podivínskými způsoby a pověrčivostí zapadal do klišé o tom, že gólmani jsou trochu 'ulítlí'. "Byl opravdu dobrý spoluhráč. Brankáři si obvykle žijí ve svém světě. Ale on nebyl jako gólman, byl jako normální spoluhráč," vzpomínal někdejší montrealský útočník Yvan Cournoyer, rovněž člen Síně slávy.

Po skončení kariéry se Vachon vrátil do Los Angeles a pro Kings pracoval jako trenér brankářů, generální manažer a prezident klubu až do roku 2008. Od té doby působí v roli ambasadora. Až do nedávné doby držel většinu klubových rekordů, než ho překonala současná jednička L.A. Jonathan Quick.

"Všichni, kdo se točí okolo Kings, ať už my v klubu, nebo fanoušci, si teď museli říct: No konečně!" prohlásil Luc Robitaille, někdejší skvělý útočník a současný prezident Kings pro obchodní záležitosti. "Myslím, že velká potíž byla v tom, že si všichni mysleli, že už v Síni slávy je. Jsme moc rádi, že ho tam zvolili. Obzvlášť v sezoně, v níž slavíme 50. výročí klubu, je příjemné, že se dostal tam, kam náleží."