Slafkovský: Hraju víc do těla, s tím přicházejí góly

Jednička draftu 2022 Juraj Slafkovský píše i ve své třetí sezoně u Montreal Canadiens exkluzivní blog pro NHL.com/cs, v němž se dělí se čtenáři o své zážitky ze života v Kanadě i z dění na ledě. V další epizodě popisuje své bodové žně i to, jak si návštěvu v Montrealu užily obě jeho babičky.

Od chvíle, co se NHL zase rozeběhla po turnaji 4 Nations Face-Off, se cítím dobře. Za čtrnáct zápasů mám osm branek a celkem třináct bodů – předtím jsem sám cítil, že to nebylo takové, jak bych si představoval, ale pak jsem se rozhodl začít hrát fyzičtěji a více do těla. A sedlo si to.

Spadlo mi tam pár gólů, což je samozřejmě velká vzpruha pro sebevědomí. Také mám daleko víc střel na branku a mám pocit, že i to vychází z fyzické hry. Díky ní se mi otevírá víc prostoru a času, najednou bývám v lepší pozici. Navíc jsem se poslední dobou tolik nesnažil přihrávat z míst, odkud můžu sám střílet. Dřív bych často místo střely hledal spoluhráče, to je další změna.

Ukázkou byl určitě můj gól proti Coloradu. (Nick) Suzuki si na ledě říkal o puk, ale já jsem cítil, že se přede mnou otevírá prostor ke střele. Mohl jsem to nahrát i jemu, byl tam volný, ale rozhodl jsem se vzít to na sebe a vystřelit. Vyšlo to.

Momentálně mám na kontě 16 branek a chtěl bych to dotáhnout na dvacítku. Samozřejmě chci dávat výhledově ještě víc gólů, ale na dvacet jsem se dostal už loni a chci, aby ze mě byl konzistentní střelec. Proto by to byl dobrý krok do další kariéry, kdybych dvacítku zopakoval.

Do Montrealu se za mnou nedávno vydaly obě moje babičky – tátova maminka Žofia i druhá babička Alica, oběma je už přes sedmdesát, byly poprvé v zámoří a bylo to skvělé. Když jsem se jich zeptal, jak se jim to líbilo, jen pronesly: Neuvěřitelné. To, co zažijete na hokeji v Montrealu, totiž nezažijete nikde na světě. Doma se sice dívají na každý zápas, ale v televizi a na stadionu je to něco úplně jiného.

Když vyrážely do Bell Centre, automaticky jsem jim pořídil můj dres, to je věc, o které člověk ani nemusí přemýšlet. Byly tu celkem pět dní, než jsme my odletěli do New Yorku: vzal jsem je párkrát na večeři a jinak jim město ukázal táta, náš program je přece jen nabitý. Viděly přístav, downtown, projely se metrem… Jsem moc rád, že se jim to líbilo, já jsem si to užil stejně tak. Bylo to pro mě opravdu něco výjimečného.

Když jsme teď hráli na ledě St. Louis Blues, potkali jsme se krátce i s Daliborem Dvorským – známe se dobře ze Slovenska, jako kluci jsme spolu hráli i v jednom mládežnickém výběru. Neměli jsme čas si pořádně popovídat, ale popřál jsem mu hodně štěstí. Vede si opravdu dobře, má všechno před sebou. A pro Slovensko je skvělé, že máme dalšího hráče v NHL.

V St. Louis jsme prohráli 1:6, čímž nám skončila šestizápasová šňůra výher, hlavní ale je, že se pořád držíme na postupovém místě. O tom mluvíme celý rok, že jsme chtěli být ve hře – a skutečně jsme, což je skvělý pocit. Musíme dál bojovat a dotáhnout to, play off je náš hlavní cíl. Je parádní hrát i na konci března a v dubnu zápasy, v nichž o něco jde. Všichni si to užíváme a o tom hokej je.

Někde vzadu v hlavách pochopitelně máme, že na Východě je to hodně těsné a potřebujeme každý bod. Musíme jich posbírat co nejvíc, proto se nejvíc soustředíme jen na ten další zápas. Skočíte na led a chcete vyhrát bez ohledu na to, co se děje okolo.

A moc nám pomáhají naši fanoušci. Když jsem byl v Montrealu v Bell Centre draftovaný jako jednička, byl to krásný pocit – ale tohle je daleko, daleko lepší. Při draftu to bylo super, ovšem když jste přímo na ledě nebo třeba ze střídačky posloucháte chorály, to je vážně paráda. Pro mě je Bell Centre nejlepší stadion nejen v NHL, ale na celém světě.

Někdy ale musí jít i hokej stranou, jako když se před týdnem můj spoluhráč Brendan Gallagher dozvěděl, že mu umřela maminka. Je šílené, co všechno se v životě může stát, ale bohužel s tím nejde nic udělat. A jak on sám říká, jeho máma na nás teď dohlíží shůry. Taky pro něj a pro jeho maminku teď všichni ještě víc bojujeme.

Když totiž vidíme Gallyho, jak každý den trénuje a je pořád skvělým spoluhráčem bez ohledu na to, co se děje v jeho osobním životě, tak makáme i pro něj. V každém zápase od chvíle, co se to stalo, nám něčím přispěl - a člověka vždycky hned napadne, čím vším si musel projít. Je to hodně emotivní a pro nás všechny to představuje extra motivaci.