Nedomanský byl na cestě do Síně slávy průkopníkem

Je tomu 45 let, co Václav Nedomanský odešel z Československa a zamířil do Toronta. Stal se prvním hráčem, který utekl zpoza Železné opony za snem hrát profesionální hokej v Severní Americe.

Když seděl 17. července 1974 v letadle ze Švýcarska a mířil k týmu Toronto Toros ve World Hockey Association, asi nepřemýšlel o tom, že je hokejovým průkopníkem. Spíš se mu honilo hlavou, že se musí postarat o manželku Věru a tři a půl roku starého synka Vašíka. Pootevřené dveře, jež za sebou zanechal, však posloužily i jeho nástupcům, kteří chtěli žít a hrát hokej ve svobodném světě.
V tom letadle ze Švýcarska si ani nemohl představit, že o téměř půlstoletí později, v 75 letech, zamíří do Toronta znovu - aby byl uveden do Hokejové síně slávy.
Více k tématu: [Nedomanský si místo v Síni slávy zaslouží]
"Jsem vděčný a hluboce poctěný, že mě vybrali. I když jsem nehrál proto, abych se jednou stal členem Síně slávy. Hrál jsem proto, že hokej miluju. Vždycky jsem si dával malé cíle, snažil jsem se postupně zlepšovat," vyprávěl ve svém domově v kalifornském městě Palm Desert muž, jenž už je členem síní slávy IIHF (od roku 1997) i slovenského (2002) a českého hokeje (2008).
"Když jsem se rozhodl odejít do Ameriky, věděl jsem, že do Československa se nemůžu vrátit. Ale nikdy jsem toho kroku nelitoval. Jsem šťastný, jak se to všechno událo. Když je člověk mladý, tak nepřemýšlí o tom, co bylo a mohlo být. Nad tím se zamyslíte až později. Teď už mi to všechno připadá tak dávno. Od té doby jsem prožil mnoho změn, dělal jsem různou práci. Ale vždycky se dívám jen dopředu. Zpátky už se nevracím, protože tam byla i spousta těžkých zážitků a já na ně nechci myslet."
Když Nedomanský odcházel z komunistické diktatury, bylo mu 30 let a byl považován za nejlepšího hokejistu mimo NHL. Byl statný, dokázal tvořit hru a mohl nastupovat jak na své pozici uprostřed útoku, tak na křídlech a dokonce i v obraně.

Všestrannost hodonínského rodáka ostatně ilustruje i jeho kvalita v jiných sportech: hrál výborně fotbal, tenis i basketbal. Když ale v jeho 12 letech postavili v Hodoníně nový zimák, naplno se začal soustředit na hokej.
Od začátku 60. let hrál jako velký talent československou ligu za Slovan Bratislava, v jehož dresu čtyřikrát vyhrál bodování soutěže. Mezi lety 1965 a 1974 devětkrát reprezentoval svou zemi na mistrovství světa IIHF, vyhrál zlato, čtyřikrát stříbro a třikrát bronz. V letech 1968 v Grenoblu a 1972 v Saporru byl členem olympijského výběru, který přivezl domů poprvé stříbro a podruhé bronz.
Invaze a okupace Československa sovětskou armádou v roce 1968 ho však podobně jako většinu obyvatel hořce zasáhla. Změnila i jeho pohled na hokej. Na mistrovství světa v roce 1969 byl Nedomanský součástí mužstva, které dvakrát porazilo výběr SSSR. Tenhle zážitek podle jeho slov dodnes patří k největším v životě.
Kvality skvělého centra zároveň přitáhly pozornost ze zámoří. Československý reprezentant se začátkem 70. let ocitl v hledáčku New York Rangers a Buffalo Sabres, kteří nabízeli peníze hokejovému svazu, aby ho nechal odejít. V roce 1973 přiletěli do Prahy zástupci klubů WHA Atlanta Flames a Toronto Toros s naditými peneženkami, ale šedivá politická realita normalizace 70. let všechny jiskry naděje rychle uhasila.
Nedomanský si uvědomil, že doma nemá on ani jeho rodina takovou budoucnost, jakou by si představoval. V roce 1974 se mu povedlo odjet na dovolenou do Švýcarska i s manželkou a se synem. S sebou si vzali jen tři kufry, aby nebudili podezření. Do Bernu zároveň přiletěli zástupci Toros i Flames.
"Ještě, než jsem tam doletěl, byl rozhodnutý pro Toros," vzpomínal v magazínu Sports Illustrated tehdejší generální manažer klubu z Atlanty Cliff Fletcher. Jeho kolega z Toronta Buck Houle zařídil na kanadském konzulátu v Bernu víza, zatímco československá vláda zahájila hon na Nedomanského za účasti tajné policie jako ve špionážním románu.
Hokejista, kterému někteří říkali evropský Phil Esposito, podepsal smlouvu s Toros na pět let za 750 tisíc dolarů. Znamenalo to pro něj mnohonásobné navýšení příjmů a také místo v klubu, kterému se upsaly i hvězdy NHL Frank Mahovlich a Paul Henderson.
Ten let ze 17. července 1974 přes Montreal do Toronta, na kterém ho doprovázel i další český hokejový útočník Richard Farda, znamenal pro Nedomanského definitivní tečku za životem v Evropě. Znamenal i symbolické vytyčení historické trasy pro budoucí hokejové emigranty.

"Chci dokázat, že umím hrát i kanadský hokej," řekl po příletu do Toronta.
Jeho útěk z východního bloku srovnávali s emigrací baletní hvězdy Rudolfa Nurejeva do Paříže v roce 1961 či emigrací celého maďarského olympijského týmu, který v roce 1956 dostal politický azyl v Melbourne.
"Když jsem seděl v tom letadle, cítil jsem obrovskou úlevu," vzpomínal Nedomanský. "Ty dva nebo tři roky před odchodem to bylo pro naší rodinu velmi těžké období. A teď najednou sedíme v letadle do Kanady. Byl jsem překvapený a šťastný, že se to podařilo za tak krátký čas."
Komunisté okamžitě dali Nedomanskému nálepku zrádce. Ač byl národní hokejovou hvězdou, nechali ho vymazat ze sportovních ročenek. Jeho dům byl vypleněn a jeho otce často šikanovala policie.
Čerstvý emigrant zatím prožíval kulturní šok. Tím spíš, když on ani manželka neuměli moc dobře anglicky. Sám Kanadu letmo znal z mezinárodních turnajů a zápasů, ale tohle bylo jiné.
"S jazykem byl problém," připustil Nedomanský, který mluvil česky, slovensky, rusky a německy. "Spousta věcí se vždycky ztratila v překladu. A samozřejmě kolem mě kroužili i lidé, kteří se toho snažili zneužít, obrat mě o část platu. Později jsem zjistil, o koho šlo, a zaujalo mě, že to byli i velmi známí lidé."
Zato na ledě se Nedomanský cítil jako doma. I když neměl moc zkušeností s menším kanadským kluzištěm. V první sezoně ve WHA nasbíral 81 bodů (41+40), jen o jeden méně než jeho spoluhráč z útoku Mahovlich. Toho už o rok později překonal o devět bodů, když jich měl na kontě 98 (56+42).
V Torontu se mu líbilo, čekal narození dcerky Victorie, ale majitel John Bassett Jr. přesunul Toros do Birminghamu v Alabamě a přejmenoval klub na Bulls. A snad aby dostál novému názvu (Býci), místo technických hokejistů sháněl do kádru brousky a mlátičky.
"Když jsem přišel do kempu (v roce 1976), víc lidí tam zajímaly rvačky než hokej. Fanoušci tam o tomhle sportu moc nevěděli, ale celkem chodili a klukům se tam líbilo," vyprávěl Nedomanský, který se spřátelil s kanadskou hvězdou Mahovlichem a v Alabamě s ním dokonce bydlel ve společném apartmánu.
"Frank byl první člověk, který za mnou po příletu do Toronta přišel, zavolal mi a vzal mě na večeři. Všechno do sebe zapadlo, rozuměli jsme si. Po zbytek hokejového života jsme byli pohromadě a i teď zůstáváme v kontaktu. Obdivuju jeho znalost hry, herní dovednosti a unikátní pohled na hokej."
V sezoně 1976-77 nasbíral Nedomanský za Birgmingham 69 bodů (36+33), v té další však odehrál jen 12 zápasů, než se stal součástí meziligového trejdu, který šokoval NHL i WHA. Generální manažer Ted Lindsay si ho spolu s forvardem Timem Sheehym vytáhl do Detroit Red Wings za zápůjčku Stevea Durbana a hvězdu filmu Slap Shot Davea Hansona.
"Potřebovali jsme sílu uprostřed útoku a tenhle kluk je parádním centrem," komentoval to Lindsay.
Durbano s Hansonem nasbírali v té sezoně za Birmingham 525 trestných minut. To Nedomanský střádal v NHL spíš góly a body: za Detroit, St. Louis Blues a nakonec New York Rangers, kam sám chtěl jít kvůli obdivu k trenérovi Herbu Brooksovi, si jich do skončení kariéry v roce 1983 připsal 278 (122+156). Ve 421 utkáních NHL měl pouhých 88 trestných minut.

Třicet let po odchodu z NHL v roli hráče začal pracovat pro její kluby jako skaut. Naposledy byl u Vegas Golden Knights a také u Týmu Evropy pro World Cup 2016. Teď žertem říká, že je na volné noze a rád si poslechne dobré nabídky.
Sám se taky zamyslel nad tím, co by dělal, kdyby v 70. letech zůstal doma v Československu. "Asi bych byl učitel, který byl dřív reprezentantem. Ale já jsem vždycky chtěl hrát ten nejlepší hokej a situace doma mi to tehdy neumožňovala."
Jeho syn Vašek se stal filmařem a aktuálně dokončuje dokument o svém otci jako o hokejovém průkopníkovi. Dává dohromady statistiky, rodinné fotografie a svědectví mnoha lidí. Hotovo by mělo být krátce po přijetí Nedomanského do Síně slávy, k němuž dojde na den přesně 42 let po trejdu z Birminghamu do Detroitu.
"Čeho si tady ohromně považuju je, že tu byly kluby, které se za mě postavily. Opravdové kamarádství a podpora. To jsem z Československa neznal. Tam když jsem měl problémy s vládou nebo s hokejovým svazem, byl jsem na to sám. Nikdo se tam za mě nepostavil, ani můj vlastní klub," srovnával Nedomanský.
"Tady za mořem jsem poznal spolupráci a podporu. Tady jsem se mohl vyvíjet jako hokejista i jako svobodný člověk. A udělat si přátele na celý život."