Po 25 letech ožily vzpomínky na Nagano

I v sezoně 2022-23 vám budeme přinášet sondu na opačnou stranu Atlantiku. V rubrice Evropský led se zaměřujeme na dění v jednotlivých ligách i na mezinárodní scéně, které často bývá nějakým způsobem spjaté s NHL. Tentokrát se podíváme na to, jak vrcholily oslavy 25 let od olympijského zlata v Naganu 1998.

V domácích končinách ty příběhy takřka všichni znají. Až do těch nejmenších detailů. Čtvrtstoletí od nejslavnějšího triumfu našich hokejových dějin je ale příhodná doba si je zase zopakovat. A v Česku se v minulých dnech a týdnech vzpomínalo opravdu vydatně. Taky bylo na co.
Ve středu uplynulo přesně 25 let od zlatého finále. A každý, komu tehdy bylo víc než šest, si asi vybaví, co právě dělal, jak triumf prožíval.

První turnaj pod pěti kruhy, který přilákal nejlepší profesionály z NHL, se stal přesvědčivým dokumentem síly českého hokeje z přelomu tisíciletí. Desetimilionová země dokázala vyprodukovat mimořádné hráče, kterým nedělalo problém pustit se do odvážné konfrontace s velmocemi.
Tři zápasy olympijského play off, v nichž výběr trenéra Ivana Hlinky přemohl USA (4:1), Kanadu (2:1 po nájezdech) a na závěr i Rusko (1:0) patří do pantheonu nejslavnějších vítězství českého hokeje.

A po letech je minimálně zajímavé sledovat, jak neskutečně se od té doby proměnil styl hry i rozhodování. Během některých pasáží olympijských duelů by dnes sudí museli vylučovat snad třikrát za minutu. Kanaďan Bill McCreary se ovšem nenechal vyvést z míry.

Zdaleka nejvíc však bije do očí, jak sebevědomě český tým tehdy působil. I když jeho polovinu tvořili hráči z Evropy.
"Když se na to zpětně podíváme, tak (Ivan Hlinka) udělal nejlepší rozhodnutí, jaké mohl udělat. Vzal dvě lajny z Evropy, které tady dominovaly. Geniální věc. Hráči z NHL tam totiž šli bez tréninku! Týden uběhl a Američani s Kanaďany jeli domů a přitom měli super sestavy," rozjímal Jaromír Jágr, v 51 letech jediný dosud aktivní hráč z naganské party.

Její členové se za těch pětadvacet roků dost výrazně změnili. Někomu ubylo vlasů, jiným přibyly šediny, kila, vrásky. Ale i nedávná pražská exhibice mezi výběry Česka a Slovenska v O2 areně připomněla, jak skvělé hráče měl Hlinka v Japonsku k dispozici.

"Některé kombinace byly opravdu nádherné, a nebylo to až tak nezáživné. Myslím, že diváci pochopili, že je to hlavně o jménech. A ocenili i to, že se nechodilo do těla," prohlásil po připomínce slavných časů útočník David Moravec, jeden z těch Evropanů, který do Nagana odcestoval z extraligy.

Kromě něj a Jágra se dychtivým divákům ve vyprodané pražské hale předvedli na ledě z olympijských vítězů i Roman Čechmánek, Milan Hejduk, Libor Procházka a Robert Reichel. Na střídačce pak jejich počínání sledovali Josef Beránek, František Kučera, Pavel Patera, Martin Ručinský, Martin Straka a Jaroslav Špaček. Co jméno, to hokejový pojem.

Za každým z těch jmen je ale odlišný individuální příběh. Někdo dál zůstává u hokeje, další zkoušel podnikat, jiný si jen tak užívá života. Všichni ale mají v životopisech položku, která je bude navždy spojovat - Nagano.

"Tehdy všichni očekávali, že budu nároďák táhnout. Ale nebylo to zapotřebí, protože jsme měli spoustu kvalitních hráčů. Takže i když jsem nehrál svůj top hokej, tak to stačilo, abychom měli úspěch. Tým byl velice silný a hlavně jsme měli Dominika Haška," vypíchl Jágr.
Jak se později v zámoří říkalo: Hašek neukradl zápas, on ukradl rovnou celý turnaj.

"Na to, že jsem některé naše hráče viděl poprvé v životě, to dopadlo vážně dobře," líčil pobaveně šestinásobný držitel Vezina Trophy v pořadu Příklep na Sport.cz
Haškův neortodoxní styl proložený zákroky, které jako by vypadly z artistických představení, je dodnes inspirující.

"V prosinci (1997) jsem měl snad pět utkání bez gólu, nejlepší čísla. A celé jsem si to přenesl do dalších měsíců, tedy i do Nagana," vysvětloval brankář, proč byl pak národem pasován rovnou na Boha.

V neposlední řadě je zimní olympiáda 1998 i připomínkou, jak důležitou postavou byl kouč Hlinka, jenž v létě 2004 tragicky zahynul při dopravní nehodě. A jak českému hokeji v minulých letech chyběl. Charismatický šéf střídačky skvěle vycházel s hráči, dokázal je výborně namotivovat, i když v kabině rád vtipkoval a šířil pohodu.

"Ale pozor: ono to na dálku vypadalo, že nic neřeší, ale to tak nebylo. Ivan chtěl vždycky vyhrát. Byl z generace, která si za tím šla tvrdě. Nebál se na vás zařvat, i když vám po výkonu nezakazoval pivo. Ale když se šlo na trénink nebo na zápas, tak panoval pevný režim. Ne, že se nic neděje a vyhrajeme příště. To v žádném případě," upozornil už při dvacetiletém výročí Nagana Robert Lang, jeden z Hlinkových 'litvínovských psů'.

Připomínky slavných vítězství patří ke kultuře hokejových velmocí. I když se v té záplavě archivních záběrů a pamětnických rozhovorů objevily také výtky, zda té nostalgie není až moc. A že už by to chtělo novější úspěchy podobného kalibru.
Nagano i po pětadvaceti letech může působit nejen jako upomínka dob, kdy 'bývali Čechové statní jonáci', ale také jako důležitý impuls pro další generace, které se mezi mantinely snaží dobýt svět.