Ona je totiž nesmrtelnost a nesmrtelnost. Když hráč vyhraje Stanley Cup, jeho legenda zůstane díky vyrytí na Pohár živa navždy. Ale vyhrát s velkým klubem může být cestou mezi legendy. Jenže také je bolestivější. A ne každý ji unese.
Můžeme jenom spekulovat o tom, jak by to vypadalo, kdyby třeba Aleksander Barkov nehrál za Floridu, ale za Montreal Canadiens. Byl by pořád jedním z nejlepších hráčů ligy? Jak by nesl, kdyby byl každý den na titulní stránce novin?
Hron: Já říkám: Válel by i tam. Zrovna on na mě alespoň takhle působí. Ale jinak - jasně. S tím, že je nesmrtelnost a nesmrtelnost, máš pochopitelně pravdu. Doložím to příkladem, který může být čistě subjektivní: Mark Messier.
S Edmonton Oilers získal pět Stanley Cupů, což je něco nadpozemského. Někdejšímu kolosu kapitánoval, vyhrál v jeho dresu Hart Trophy, získal za sezonu i 129 bodů. Ale přece by jeho příběh nebyl tak nablýskaný, kdyby následně po 54 letech nedovedl New York Rangers k jejich vytouženému titulu. Tam se prostě jednoznačně prokázalo, že být úspěšný v provincii Alberta a ve městě měst je zkrátka něco jiného - byť si můžeme stokrát stýskat, jak to není spravedlivé.
S tím pak v mých očích souvisí, že hráči na takových velkých hokejových trzích nedostávají lukrativnější smlouvy pro nic za nic. Stejně jako to víc schytají v případě neúspěchu, tak bude svým způsobem hodnotnější (nebo přinejmenším vzpomínanější) i síla jejich triumfu.
Vrkoč: Já si myslím, že hráči, kteří dostanou velkou výplatu, si ji za předešlé výkony nebo alespoň čísla zaslouží. V téhle souvislosti se mi vždy vybaví vzpomínky na Martina Straku, který zažil nejlepší sezony těsně před vypršením stávajícího kontraktu.
Druhá věc je, aby se dotyčný se vším vyrovnal. A třeba Williamu Nylanderovi se to i vinou pozdějšího nástupu do služby loni nepovedlo. Svůj hokej hrál až na mistrovství světa na Slovensku. Ne v Toronto Maple Leafs.
Nechci tvrdit, že to bylo sklouznutím do světa neřesti, ale určitě bych ho neodsuzoval. Lidé neumějí v hlavách zpracovat ani mnohem menší výzvy....
Více k tématu: [Šampioni s novým koučem, to jsou vzory Toronta]
Hron:Souhlasím v podstatě se vším, co jste řekli. Jen s dodatkem, že jsou i hráči, kteří se s atmosférou velkého hokejového trhu nesrovnají, ale navenek to vypadá, že je jim to při vědomí té lukrativní smlouvy snad i jedno. Nechci být nespravedlivý, hned mi ovšem naskakují jména Scott Gomez a Chris Drury v Rangers. No, třeba se pletu…
Jsou každopádně i úplně opačné případy. V souvislosti s Rangers mě asi nikdy neopustí údiv nad tím, jak lehce se kdysi dokázal v jejich oporu proměnit Henrik Lundqvist. Dneska už je všemi respektovaným mazákem. Já si ale vybavuju léto 2005 těsně před jeho debutem v NHL. A všechny pochyby, co může tenhle neznámý Švéd na Manhattanu pohledávat. Vždyť tenkrát sezonu začínal coby dvojka za Kevinem Weekesem!
Trvalo to pak fakt jen chvilku, než se na nesmlouvavé hokejové adrese stal Králem Henrikem. Uplatnil se postupně jak na ledě, tak v showbyznysu. On, Evropan draftovaný z 205. místa. Někdy se dá dopředu opravdu špatně odhadovat, co v kom je. A i to je na hokeji krásné.
