Během své monumentální kariéry, kterou ještě stále neuzavřel, stihl zanedlouho padesátiletý hokejista start na pěti olympiádách v rozmezí 16 let. Na té poslední v Soči byla mezi jeho spoluhráči převážná většina těch, kteří Jágrův olympijský debut sledovali jako školou povinní kluci. I tento nezapomenutelný zážitek nasměroval jejich pozdější kariérní kroky.
Nagano 1998: Salutování Američanům a zlatá exploze
Na Turnaj století do Nagana přiletěl Jágr jako největší česká ofenzivní síla. V kapse měl už jednu Art Ross Trophy, v průběhu turnaje slavil 26. narozeniny, byl na vrcholu sil. Ve skupině ještě gól nedal, ale třeba jeho asistence u branky Vladimíra Růžičky proti Finům byla přímo výstavní.
Ve druhé třetině čtvrtfinále s Američany ovšem přišla jeho hvězdná chvíle: necelou minutu po Růžičkově vyrovnání se prosmýknul kolem Garyho Sutera a střelou k tyči propálil Mikea Richtera. Následné škobrtnutí jen trochu oddálilo salutování, kterým tehdy Jágr slavil góly a symbolicky poslal tým USA domů.
"Na tenhle zápas jsem strašně dlouho čekal," tvrdil útočník, který v úvodu turnaje deptal kustody svými požadavky na broušení bruslí, ale rychle se podřídil celku. Nakonec při slavnostním ceremoniálu při udělování zlatých medailí zasalutoval i šéfovi Mezinárodního olympijského výboru Samaranchovi.
Salt Lake City 2002: Životní forma i bolavá porážka s Rusy
Do Utahu dorazil už jako hráč Washington Capitals a blížící se třicítka na něm byla znát. Lehce zvážněl, na ledě se pak ujmul role lídra s naprostou samozřejmostí. Prakticky neztratil puk, rval se za tým a v epickém souboji s Kanadou (3:3) postrčil k životnímu utkání mladíka Martina Havláta. Byl prostě v excelentní formě.
Ve čtvrtfinále s Ruskem však o české porážce rozhodla jediná branka a výkon Nikolaje Chabibulina. Jágr věřil do poslední chvíle, ještě v čase 59:56 vyslal do velké šance Petra Sýkoru. Všechno marné.
"Špatný," popisoval atmosféru v kabině slzící kouč Augusta, kterému Jágr hned slíbil účast na mistrovství světa ve Švédsku.
Turín 2006: Ránu do hlavy vyvážil bronz
Češi v Itálii mysleli na zlato, nakonec se jim na krku houpaly bronzové medaile, což bylo v kontextu tehdejších ambicí považováno za lehké zklamání.
S novým koučem Aloisem Hadamczikem tým nevypadal tak soudržně, ve skupině prohrál se Švýcary, Kanaďany i s Finy, jejichž vrchní raubíř Jarkko Ruutu přirazil Jágrovu hlavu k mantinelu, až tekla krev. Tržnou ránu nad obočím spravilo číslu 68 deset stehů.
Ve čtvrtfinále však český tým porazil do té doby skvěle hrající Slováky (3:1). A na fotce po zápase o bronz s Ruskem (3:0) už se Jágr dokonce usmívá.
