Lindros na vrcholu dominoval jako málokdo

Když se hokejové hvězdy v únoru 1998 slétly do dějiště prvního olympijského turnaje za účasti hráčů NHL v japonském Naganu, největší humbuk nepanoval kolem Dominika Haška, aktuálního držitele Hart Trophy a nejlepšího gólmana světa. Ani kolem Jaromíra Jágra, jenž měl tou dobou ve sbírce už tři Art Ross Trophy pro vítěze bodování NHL. Ba dokonce ani kolem Wayna Gretzkyho, držitele většiny rekordů a nejlepšího hokejisty všech dob.

Nejobletovanějším hrdinou byl Eric Lindros. Obrovitý útočník z týmu Philadelphia Flyers čněl nad všemi hráči a kontrastoval s davy drobných japonských obdivovatelek. Byl zvolen kapitánem Kanady, superfavorita na zlato. Stal se symbolem nové generace, vůdcem, kterému se v jeho 24 letech podřídily i legendy v týmu jako Gretzky, Steve Yzerman, Joe Sakic nebo Ray Bourque.
Kanada na téhle olympiádě nakonec neuspěla - jak známo, prohrála semifinále s Českem 1:2 po v nájezdech, v nichž měl právě Lindros nejblíž ke vstřelení gólu Haškovi, když svůj blafák otřel o tyčku. Pozice statného centra v týmu plném superhvězd přesto dokresluje, jak velkým a respektovaným hokejistou tehdy byl.
"Mohl vás porazit jakýmkoliv způsobem. Jeho technika a šikovnost byly mimo jakékoliv tabulky, jeho síla byla větší než u většiny hráčů. Jen pár jich bylo tak velkých a tvrdých jako on, ale ani jeden nebyl tak dobrý," vzpomínal na něj v exkluzivním sloupku pro NHL.com John LeClair, jeho dvorní levé křídlo z týmu Philadelphia Flyers.
Lindros se teď, 18 let po Naganu a 10 let po skončení kariéry, dočká uznání znovu - v pondělí bude po boku Sergeje Makarova, Rogatiena Vachona a trenéra Pata Quinna (in memoriam) uveden do Síně slávy v Torontu.
Už když přicházel do NHL, viděla v něm Kanada nového hokejového proroka. A mohl si dovolit to, co nikdo jiný. V roce 1991 si ho jako jedničku draftu vybrali Quebec Nordiques, ale Lindros za ně odmítl hrát. Místo toho raději rok působil v poloamatérském olympijském výběru Kanady a vyvzdoroval si trejd do Philadelphie, kde začal působit na podzim 1992. Flyers za něj obětovali taková aktiva (mimo jiné Petera Forsberga), která pomohla Quebecu dobudovat tým, jenž jako jeho nástupce Colorado Avalanche vyhrál v roce 1996 Stanley Cup.

A Lindros dostal nahoru Philadelphii. Hrál stylem, který fanoušci Flyers milovali. Během jednoho střídání rozvěsil na mantinel klidně tři soupeře a ještě se dokázal prosadit šikovnýma rukama a přehledem. Ve svém nováčkovském ročníku v NHL dal v 61 zápasech 41 gólů a nasbíral 75 bodů. V roce 1995 získal Hart Trophy. V 90. letech dal čtyřikrát přes 40 a šestkrát přes 30 gólů za sezonu. Vyšší průměr bodů na zápas než jeho 1,36 měli jen Mario Lemieux (2,11) a Jaromír Jágr (1,45) z Pittsburgh Penguins.
S LeClairem a Mikaelem Renbergem vytvořil Lindros nejobávanější útok ligy zvaný 'Legie zkázy' - pro svůj zdrcující důraz i ofenzivní schopnosti. V roce 1997 pomohl 26 body a skvělým výkonem Flyers do finále Stanley Cupu.
"Eric změnil tuhle hru. Když přišel do ligy, byli v ní buď siloví hráči, nebo šikovní. Ale on byl důrazný a k tomu měl opravdu skvělé ruce," hodnotil Gretzky.
"Dokázal změnit způsob, jakým soupeři hráli proti Flyers. Jejich první myšlenka byla: Jak zastavíme Erica? Jak na něj budeme hrát? Psychicky to srazilo tým už před tím, než padl puk na led," popisoval LeClair.
Když vedení Flyers 12. listopadu 1998 vyměnilo Renberga do Tampa Bay Lightning, postavil tehdejší kouč Philadelphie Roger Neilson do prvního útoku Keitha Jonese. Poctivé křídlo, ale žádnou hvězdu. A navíc s pochroumaným kolenem. V prvním společném zápase dal Jones gól a na další přihrál. Flyers tehdy porazili New Jersey Devils 6:1.
"Všechno to bylo o něm. Přišel jsem z Colorada, kde už jsem byl téměř odepsaný. A najednou tohle. Tak dobrý Eric byl. Hráče vedle sebe dělal lepšími, obrazně řečeno vás nesl na ramenou. Bez debat byl jedním z nejlepších," tvrdil Jones.
Důvodů bylo několik. Především talent a fyzické předpoklady. Ale také ohromné zaujetí pro hru, chuť se neustále zlepšovat a příkladná pracovitost a vůle.
"Já jsem tréninky nesnášel, musel jsem se do nich nutit. Ale když jsem viděl Erica, jak maká, strhlo mě to. Ať byl v pohodě, nebo měl za sebou těžký zápas a krátkou noc, vždycky do toho šel naplno. Nikdy si nezkrátil trénink," popisoval Jones.
A Lindros mu dal zapravdu: "Trénink jsem si vždycky užíval. Nebral jsem ho jako práci. Byla to zábava."
Zatímco soupeři dokázali kanadského velikána zastavit málokdy, zastavil ho nakonec zdravotní stav. Lindros doplatil na způsob hry, který sám praktikoval: inkasoval několik tvrdých úderů do hlavy včetně strašidelného hitu od Scotta Stevense, jednoho z nejdůraznějších hokejistů všech dob. Po sérii otřesů mozku z mnohých srážek měl problémy s návratem na led a i když se mu to částečně podařilo, už nikdy nebyl takovým hráčem jako dřív.
"Pokud by se to nestalo, nevidím důvod, proč byl neměl dominovat i v dalších letech. Se svou touhou vyhrávat a důkladnou přípravou to mohlo pokračovat ještě dlouho," uvedl LeClair.

Po vynechané sezoně 2000-01 a odchodu z Philadephie ještě Lindros vyhrál olympijské zlato v Salt Lake City 2002 a stal se největší hvězdou New York Rangers, kde se krátce potkal i s Jágrem. Po následné výluce v ročníku 2004-05 pak za Toronto Maple Leafs a Dallas Stars už jen dohrával kariéru, stal se z něj stín někdejšího esa. Problémy po otřesech mozku ho dohnaly, srazily jeho chuť hrát do těla i odvahu prodírat se pevnými obranami na modré.
"Přesunul jsem se na křídlo a už jsem neměl to sebevědomí, abych projel s pukem středem hřiště do šance jako dřív," vzpomínal Lindros. "Cítil jsem se zranitelný. Nechtěl jsem, aby mě trefili tak, jako se mi to stalo v minulosti."
Skončil ve 33 letech a po pouhých 760 zápasech v NHL. Nasbíral v nich 865 bodů, což v historii NHL znamená až 120. místo. Přesto putuje do Síně slávy právem. V minimálně sedmi sezonách, kdy byl na vrcholu, totiž patřil mezi hrstku nejlepších hráčů světa.