České olympijské legendy 3: Reichel

Každou sobotu až do začátku Her v Pekingu 2022 budeme přinášet vzpomínání na zásadní okamžiky a velké osobnosti zimních olympiád. Pokračujeme s odpočítáváním největších olympijských es českého a československého hokeje. Za třetí největší legendu jsme zvolili Roberta Reichela.

Třiadvacetiletý centr celku AHL Manitoba Moose si občas tu zlatou medaili z vitríny potěžká a s chutí si otce dobírá.
"Táto, ty jsi tenkrát dal za celý turnaj fakt jenom tři góly? Nic moc teda," směje se.
Od Kristiana Reichela je to ale jen takové vlídné škádlení. I on moc dobře ví, co jeho největší vzor na olympiádě v Naganu 1998 dokázal. Ať už z jeho střelecké kolonky svítí jakékoli číslo.
Legenda se Robertu Reichelovi neříká náhodou.

Do značné míry právě díky němu si v tom dávno zavátém roce podceňovaná česká parta věšela na krk nejcennější medaile. Porazila pyšné výběry USA a Kanady, ve finále se nenechala zaskočit ani ruskou sbornou. Republika se roztancovala do bláznivé euforie. Z Nagana se stal nejslavnější příběh v historii českého sportu, přebíjející i bájné kousky Emila Zátopka, Věry Čáslavské, Jana Kodeše, Antonína Panenky; prostě všech.
Pokud jste už v únoru 1998 žili, prostě jste tomu nemohli uniknout. I největší odpůrci sportu měli zapnutou televizi a hltali nervydrásající finiš olympijského semifinále, v němž Jágr, Hašek a dvacet chlapíků s křestním jménem Jiří (jak hořce vtipkoval Wayne Gretzky) usilovali o přemožení největších hvězd NHL s kanadským pasem.
Příběh toho utkání je známý - skóre otevřela Šlégrova pumelice z 50. minuty, chvíli před koncem srovnal Trevor Linden. Pointu tak musel vyčarovat až penaltový rozstřel.
Gól v něm nedali Theoren Fleury, Ray Bourque, Joe Nieuwendyk, Eric Lindros ani Brendan Shanahan, na druhé straně Martin Ručinský, Pavel Patera, Jaromír Jágr. Trefil se jediný muž - litvínovský patriot Reichel po skvostné ráně vedle pravého betonu brankáře Patricka Roye.

"Jsi pašák, Albi!" křičel tehdy televizní komentátor Robert Záruba.
A samotný střelec ze sebe po vítězné partii soukal: "Věděl jsem, že vystřelím. Kdybych vymýšlel kličky jako ostatní, na tom špatném ledě bych asi gól nedal."
Odpravit z cesty největšího favorita turnaje pro něj znamenalo jasnou výzvu: "Máme před sebou šanci, která se naskytne jednou za život. Už ji nepustíme!"
Nepustili. Byla z toho taková sláva, že zaplnila náměstí, zastavila školy i fabriky, zlepšila náladu celému národu.
Reichelova parta přitom napsala v Japonsku naprosto nečekanou ságu. Po propadáku na Světovém poháru 1996 se do Asie necestovalo s přehnanými ambicemi. I pro zámořská média byli Češi outsiderem. Soudili například, že reprezentace bez nominování ofenzivního dříče Roberta Krona z Carolina Hurricanes nemá s mančaftem plným neznámých Evropanů vůbec žádnou šanci.
"Nikdo nás nebral vážně," potvrdil Dominik Hašek.

Jenže už po čtvrtfinálové výhře nad USA se něco zlomilo. Tým měl dostatek vyzrálých lídrů, mezi nimiž měl výsadní postavení právě forvard, kterého si Calgary Flames vybrali při draftu 1989 jako celkově sedmdesátého.
Reichel odvedl spoustu neviditelné práce v kabině, dodával sebevědomí i klid, v klíčové chvíli ovšem mančaftu pomohl i přeslavným nájezdem.
"Postoupili jsme do finále, získali zlaté olympijské medaile. Už proto byla tahle penalta největší věc, která se mi kdy povedla," svěřil se s odstupem trojnásobný mistr světa.
Jeho kariéra by byla parádní i bez zlatého naganského polibku. Vedle už zmíněných triumfů na světových šampionátech 1996, 2000 a 2001 vybojoval na každoroční akci i čtyři bronzy, zahrál si na olympiádě v Salt Lake City 2002, na Kanadském poháru v roce 1991 a na Světových pohárech v letech 1996 a 2004. V národním týmu sehrál 156 zápasů, vstřelil 45 branek.
Jeho hokejový životopis bere dech. V dresu Litvínova debutoval už v 16 letech, byl nejproduktivnějším hokejistou juniorského mistrovství světa všech dob. Na šampionátech dospělých se stal třikrát členem All-Star týmu, v roce 2015 ho uvedli do Síně slávy IIHF.
"Ze všech těch událostí bylo Nagano samozřejmě top," vzpomínal bývalý hráč Calgary, New York Islanders, Phoenix Coyotes a Toronto Maple Leafs. "Ale nezapomenutelných momentů v kariéře bylo víc. Určitě se mi vybaví třeba i první a poslední zápas v extralize, v NHL, na mistrovství světa. Jenže jsou to i blamáže, třeba Světový pohár v Německu. To jsou také věci, na které taky nezapomenete. Staly se a musíte se s nimi naučit žít."
Exkluzivní obsah a vše podstatné o NHL: sledujte náš [Facebook a Twitter!]
Kariéru ukončil v roce 2010, od té doby se snažil prosadit třeba jako kouč, byl i asistentem Miloše Říhy u reprezentačního áčka.
Občas si na svou aktivní kariéru zavzpomíná, častěji však drží palce svému synovi. Ano, právě tomu Kristianovi, který si jej někdy dobírá za "pouhé" tři góly v Naganu.
"Jako kluk jsem si přál, abych hrál ligu, a já to dotáhl do NHL, vyhrál olympiádu i třikrát mistrovství světa. Nic bych neměnil," řekl Robert Reichel v nedávném rozhovoru pro aktualne.cz. "Snad mě jen mrzí, že jsem se nikdy nepřiblížil Stanley Cupu. Ale třeba ho vyhraje můj syn a já budu ještě šťastnější, než kdybych ho získal sám."