Dnes bych už některé věci udělal jinak, ví Meszároš

I v sezoně 2026-27 vám na NHL.com/cs přinášíme příběhy bývalých hráčů NHL. Pokračujeme rozhovorem s někdejším slovenským obráncem Andrejem Meszárošem, jenž si v zámořské lize zahrál za pět různých klubů.

Kdysi bránil hvězdy NHL, dnes sleduje hokejové krůčky vlastního syna a na ledě už ho jen tak neuvidíte. Andrej Meszároš si po konci kariéry užívá především rodinný život, od hokeje se však úplně neodstřihl. Na léta strávená v zámoří vzpomíná rád, přesto přiznává, že některá rozhodnutí by dnes udělal jinak.

"Snažil jsem se nastoupit do každého zápasu, i když jsem měl zdravotní problémy. Dnes už bych to tak nedělal. Zranění je potřeba pořádně doléčit, protože člověka to později stejně dožene. Přesně tak, jako to dohnalo mě," připustil bývalý slovenský obránce v rozhovoru pro NHL.com/cs.

Rodák z Považské Bystrice odehrál v NHL 645 zápasů základní části, ve kterých nasbíral 238 bodů. Oblékal dresy pěti klubů, už ve své druhé sezoně se s týmem Ottawa Senators probojoval do finále Stanley Cupu. Slovensko reprezentoval na třech zimních olympijských hrách a v roce 2004 získal s trenčínskou Duklou titul v nejvyšší slovenské soutěži.

"Byl jsem mladý, byla to teprve moje druhá sezona a myslel jsem si, že si ještě zahraju finále Stanley Cupu," řekl o play off v roce 2007. "Jenže už se mi to nikdy nepodařilo."

Po skončení hráčské kariéry jste zůstal u hokeje. Jak dnes vypadá váš běžný den?
"Především se věnuju rodině. Syn hraje hokej, začal také s golfem a v zimě rádi lyžujeme. Kromě toho jsem členem Senátu profesionálního hokeje a Disciplinární komise Slovenského svazu ledního hokeje. Sleduji dění v extralize, posuzujeme zákroky a podněty a rozhodujeme o trestech. Občas také natáčím podcasty, takže se rozhodně nenudím."

Vraťme se na začátek vaší zámořské kariéry. V roce 2004 vás draftovali Ottawa Senators a následně jste se zařadil mezi nejlepší nováčky NHL. Jak na toto období vzpomínáte?
"V roce 2004 jsem získal mistrovský titul s Duklou Trenčín, a protože v NHL přišla výluka, odešel jsem hrát juniorskou soutěž do Vancouveru. Canucks tehdy nehráli, takže na zápasy Vancouver Giants chodilo hodně fanoušků. Návštěvnost se pohybovala kolem sedmi až osmi tisíc diváků, někdy i víc. Po roce v juniorské soutěži jsem přijel na kemp Ottawy a vybojoval si místo v prvním týmu. Odehrál jsem čtyři zápasy v nováčkovském kempu, šest přípravných utkání a nakonec si mě tam nechali. Nikdy v životě jsem neodehrál ani jeden zápas (v American Hockey League). Od začátku jsem byl v prvním týmu a v NHL jsem vydržel deset let."

Ottawa měla v té době mimořádně silný tým. Dominik Hašek, Daniel Alfredsson, Jason Spezza, Dany Heatley, Zdeno Chára... Jaké to bylo přijít jako mladý obránce do takové kabiny?
"Když se na to podívám zpětně, měli jsme opravdu skvělý tým. Zajímavé bylo také to, jak se mi otevřela cesta do sestavy. Ottawa tehdy vyměnila Mariána Hossu a obránce Grega de Vriese do Atlanta Thrashers za Danyho Heatleyho. Tím se uvolnilo jedno místo v obraně. Přišel jsem na kemp, dostal příležitost a podařilo se mi ji využít. Patřit do takového mužstva bylo něco výjimečného."

Už ve své druhé sezoně jste si zahrál finále Stanley Cupu proti hokejistům Anaheim Ducks. Jak jste jako mladý hráč prožíval porážku? A věřil jste, že se do finále ještě vrátíte?
"Určitě jsem tomu věřil. První rok byl z mého pohledu perfektní, přestože jsme vypadli ve druhém kole play off. Potom odešel Zdeno Chára do Boston Bruins, nezůstal ani Dominik Hašek, ale mužstvo se doplnilo a dokázali jsme postoupit až do finále. Samozřejmě, po porážce byly i slzy. Plakali jsme všichni. Tehdy jsem to ale ještě nevnímal tak jako dnes. Byl jsem mladý, byla to teprve moje druhá sezona a myslel jsem si, že si ještě zahraju finále Stanley Cupu. Až postupem času jsem si uvědomil, jak náročné vůbec je dostat se do finále. Prohráli jsme 1:4 na zápasy. Škoda, že jsme to nedotáhli až do konce."

Po Ottawě jste hrál za Tampa Bay Lightning, Philadelphia Flyers, Boston Bruins a Buffalo Sabres. Kde jste se cítil nejlépe a které období považujete za nejúspěšnější?
"Na Ottawu vzpomínám opravdu rád. Byly to moje začátky v NHL, hokej se po výluce vrátil a v Kanadě panovala obrovská euforie. Navíc jsme se dostali do finále Stanley Cupu, takže mám odtud nádherné zážitky. Výborně jsem se cítil také ve Philadelphii, kde jsem strávil přibližně tři a půl roku. Je to skvělý klub a velmi sportovní město. Lidé tam sportem skutečně žijí. Měl jsem výborné spoluhráče a dařilo se mi i po hokejové stránce. V Tampě se hodně věcí měnilo a začaly také moje zdravotní problémy. Krátké angažmá v Bostonu bylo zajímavé, měli jsme výborný tým, ale daleko jsme se nedostali. V Buffalu už to bylo spíše takové dohrávání kariéry. Neměli jsme příliš silný tým a nepodařilo se nám postoupit do play off."

Během kariéry jste zažil několik výměn. Jak se hráč dozví, že ho klub vyměnil, a co následuje potom?
"Při výměně z Ottawy do Tampy jsem to trochu očekával, protože jsme se nedokázali dohodnout na podmínkách smlouvy. Překvapením pro mě byl trejd z Tampy do Philadelphie. V klubu se tehdy měnilo vedení i trenér a během léta mi zavolal Steve Yzerman, že mě vyměnili. Zrovna jsem byl na Slovensku, takže jsem to vůbec nečekal. Při poslední výměně jsem už tušil, že by se něco mohlo stát. Zavolali mi, oznámili, že jdu do Bostonu, zajistili mi letenky a já si sbalil nejnutnější věci. Zbytek jsem si dobalil později. Je to součást hokeje. Je to byznys a každý hráč s tím musí počítat."

V NHL jste odehrál 298 zápasů v řadě bez přerušení. Později vás ale začala trápit zranění. Sám jste naznačil, že dnes byste už svůj přístup ke zdraví změnil...
"Určitě ano. Dnes už bych to tak nedělal, nesnažil bych se nastoupit pokaždé a za každou cenu. Zranění je potřeba pořádně doléčit, protože člověka to později stejně dožene. Přesně tak, jako to dohnalo mě. Když přišlo první vážnější zranění a musel jsem podstoupit operaci ramene, vynechal jsem přibližně 30 zápasů. Od té doby mě zdravotní problémy provázely prakticky až do konce kariéry v NHL. Dnes bych si dopřál více času na rehabilitaci a regeneraci. Nehrál bych se zraněními, která mě omezovala. To je také moje rada mladým hokejistům."

Fanoušci vidí především samotné zápasy. Co je však podle vás na životě hráče NHL nejnáročnější?
"Pro mě bylo nejtěžší udržet si stabilní výkonnost. V každém zápase jsem se snažil podat určitý výkon, být pro tým přínosem a zasloužit si místo v sestavě. To vyžaduje neustálé soustředění. Samozřejmě náročné je také cestování a fyzická zátěž. Zejména v březnu, kdy hrajete prakticky každý druhý den. Na druhou stranu cestování v NHL bylo mnohem příjemnější než později v KHL. Šlo především o to, abyste dokázali každý večer podat co nejlepší výkon."

V Tampě Bay jste zažil začátky Stevena Stamkose. Bylo už tehdy zřejmé, že z něj vyroste jeden z nejlepších střelců své generace?
"Ano, bylo to vidět prakticky od začátku. Steven měl obrovský talent a výjimečnou střelu. Pamatuji si, že naším trenérem byl tehdy Barry Melrose, dnes už nebožtík. Po 12 nebo 13 zápasech ho odvolali. Stamkos pod jeho vedením dostával velmi málo prostoru, možná čtyři nebo pět minut na zápas, a nikdo tomu příliš nerozuměl. Potom přišel Rick Tocchet, který ho začal nasazovat společně s Vincentem Lecavalierem a Martinem St. Louisem, a to i v přesilových hrách. Do konce sezony ještě nastřílel přibližně 20 gólů. Už tehdy bylo jasné, že v sobě má něco výjimečného."

Nastupoval jste proti hvězdám, jako jsou Sidney Crosby, Alexandr Ovečkin nebo Jevgenij Malkin. Dnes dominují Connor McDavid či Nathan MacKinnon. Dá se vaše generace srovnat se současnou?
"Je to velmi těžké, protože hokej se výrazně změnil. Jsem velkým fanouškem Nathana MacKinnona. Je to skvělý hráč. Pokud se bavíme o skutečné generační obměně, zařadil bych mezi tyto hráče například Macklina Celebriniho nebo Connora Bedarda. Dnešní NHL je především mnohem rychlejší. Už nevidíte tolik velkých hráčů jako kdysi, ubývá také bitek a hra je více založená na bruslení. Menší hráči mají dnes větší šanci se prosadit. Proti McDavidovi jsem nehrál, takže to nedokážu porovnat z vlastní zkušenosti. Ale to, co předvádí, je neuvěřitelné. Je to generační talent, který posouvá hokej zase o úroveň výš."

Jak se podle vás za posledních deset let změnila role obránců v NHL?
"Stačí se podívat na hráče, jako jsou Cale Makar, Evan Bouchard, Lane Hutson nebo Quinn Hughes. To jsou v podstatě čtvrtí útočníci. Makar je podle mě prototypem moderního obránce. Možná není vždy stoprocentní v defenzivě, ale způsob, jakým podporuje útok a řídí přesilové hry, je výjimečný. I za našich časů trenéři chtěli, abychom se více zapojovali do ofenzivy. Rozdíl je v tom, že dnes už je to samozřejmost. Když máte výborného obránce, který dokáže kvalitně rozehrát puk a zapojit se do akce, najednou nejdete do útoku dva na dva, ale čtyři na dva nebo čtyři na tři. Pro útočníky je to obrovská pomoc."

Na který okamžik své kariéry jste nejvíce hrdý? Je něco, co pro vás znamená víc než ostatní úspěchy?
"Nemám jeden konkrétní okamžik. Myslím si, že těch úspěchů bylo víc. Už samotný fakt, že jsem se dostal do NHL a vydržel tam deset let, považuji za velký úspěch. Zahrál jsem si finále Stanley Cupu, startoval jsem na třech olympijských hrách a na jedné z nich jsme skončili čtvrtí. Byl jsem také na mistrovství světa, kde jsme jednou obsadili čtvrté místo. S Duklou Trenčín jsem získal mistrovský titul a s reprezentací do 18 let stříbrnou medaili. Některé úspěchy zůstaly tak trochu nedotažené. Mohli jsme dosáhnout ještě na víc, ale asi to tak mělo být. Myslím si, že jsem měl krásnou kariéru. Jediné, co mě mrzí, je, že netrvala déle. Zranění mě postupně omezovala. Hlava by ještě chtěla pokračovat, ale tělo už to nezvládalo. Možná kdybych vydržel ještě tři nebo čtyři roky, lidé by moji kariéru vnímali trochu jinak. Když se ale ohlédnu zpět, jsem spokojený s tím, čeho se mi podařilo dosáhnout."