Vrána: Že jsem na sebe tvrdý? Vždycky se dá přidat

Každou středu během sezony 2017-18 vám NHL.com/cs přináší rozhovory s hokejisty v rubrice Prolomený led. Týkat se mohou aktuálních i nadčasových témat a zážitků hráčů na ledě i mimo něj.
Tentokrát jsme vyzpovídali útočníka Jakuba Vránu, jenž se usadil v sestavě Washington Capitals a koncem listopadu byl jedním z nejlepších hráčů mužstva: zatímco v 15 zápasech před tím měl na kontě jen dva góly, v posledních čtyřech vstřelil tři, přidal asistenci a na ledě je jeho přítomnost a svižné bruslení pořádně znát.

Hovoří skromně, ale cítíte z něj sebedůvěru. Svůj vcelku obtížný průnik do NHL popisuje s nadhledem i inteligencí. Na svůj věk a na to, že v NHL tráví první kompletní sezonu, působí velmi vyspěle.
A vlastně není divu.
Jednadvacetiletý Jakub Vrána má totiž za sebou cestu, která ho k tomuto stavu musela dovést. Osamostatnil se už v 15 letech, kdy se vydal pilovat svůj hokejový talent do švédského Linköpingu. Místo v prvním týmu Capitals si musel vybojovat přes desítky zápasů na farmě. A nyní musí neustále potvrzovat, že v mužstvu Alexe Ovechkina může hrát důležitou roli.
"Hodně lidí mi říká, že jsem na sebe moc tvrdý. Ale já si myslím, že můžu být mnohem lepší, že toho v sobě mám ještě víc a že se vždycky dá přidat," říká Vrána v rozhovoru pro NHL.com/cs. "Jsem tak nastavený, že se chci pořád zlepšovat. Je to hodně o práci a o tom, aby člověk tvrdě makal a šel si za dosažením svých cílů."
Byl jste vždycky takhle cílevědomý?
"No, třeba ve škole moc ne. Já trávil čas spíš na tréninku, než abych se doma pilně učil. Ale už když jsem byl menší, měl jsem svoje cíle. Jen se to všechno točilo kolem hokeje. Hokej, hokej, hokej, po škole, po tréninku, venku... Já k tomu sportu mám svoji lásku. Vždycky to pro mě byla skvělá hra, na ledě i s míčkem na parkovišti. Jen tady už je to 'big boys' game'... Hra velkých chlapů, která vyžaduje hodně, hodně práce."
A také vyžaduje celý váš denní rytmus přizpůsobit hokeji. Jak důležitá je pro vás životospráva?
"Určitě strašně moc. Jak se sem člověk jednou dostane, musí si dávat pozor na všechno. Co jí, jak trénuje, jak spí. Tělo je potřeba připravit k těm nejlepším výkonům po všech stránkách."
Tu cílevědomost jste zdědil po rodičích? Jak velký podíl mají na vašem úspěchu?
"Vlastně odmalička se přizpůsobovali tomu, že jsem propadl hokeji. Byl jsem byl kluk, co pořád střílel s hokejkou a s pukem nebo s míčky. Máma skoro nemohla spát. Měli jsme dvoupokojový byt, takže díry ve zdi byly normální záležitost. Rodiče mi ohromně pomohli. Táta mi pouštěl videa z Nagana (olympijského turnaje 1998), pořád jsme sledovali nějaké zápasy reprezentace. Máma mě vozila na tréninky, připravovala jídlo."
To ovšem trvalo jen do dorostu...
"V patnácti jsem odešel z domova. Osamostatnil jsem se, i když lidi ve Švédsku mi hodně pomáhali. Tehdy to byl můj zatím největší životní krok."

Doporučil byste podobnou cestu dnešním mladým klukům, dorostencům?
"Těžko říct, asi na to není jednotný ideální model. Já hrál v Letňanech a tam to končilo dorosteneckou extraligou, junioři hráli druhou ligu. Tak jsem byl připravený na Švédsko a určitě jsem se rozhodl správně. Ono jde o to, jakou má každý pozici v týmu. Abych se tam mohl udržet, musel jsem ukázat, že jsem lepší, než ti Švédové. A věřil jsem si. Tam nejde jen odejít a říkat si, že tam zůstanete, ale o to předvést, že jste lepší než ti místní. Tahle zkušenost mi pak hodně pomohla i při přechodu do Ameriky."
Washington vás draftoval v roce 2014 jako číslo 13, váš kamarád David Pastrňák byl tehdy vybraný klubem Boston Bruins coby číslo 25. Nedobíral si vás, že on už je dávno v Bostonu hvězdou, zatímco vy máte v NHL stále nováčkovský status?
"To ani ne. Ví, že v Bostonu nebyl ten tým tak nabitý a on dostal větší šanci ze začátku. A dovedl potvrdit, jak dobrý je to útočník, díky tomu si tam udělal jméno. Pasta je výborný hráč a umí si tu výkonnost udržet, což je nejdůležitější. Já to měl jiné, šel jsem do týmu, který stavěl výběr na Stanley Cup a byl fakt nabitý, takže moc volných míst v sestavě nebylo - jestli vůbec nějaké. Ale ta moje šance přišla teď. Musím to potvrdit, že je tady moje místo a že hokej hrát umím."
Jste s Pastrňákem v kontaktu?
"Přes léto jsme spolu trénovali u stejného kondičního trenéra, ale jinak moc ne. Samozřejmě, když hrajeme proti Bostonu, tak se rádi vidíme a popovídáme si."

V létě z Capitals odešli útočníci Justin Williams a Marcus Johansson a vy jste dostal první opravdu velkou šanci. Na druhou stranu Washington oslabil...
"Já jsem byl samozřejmě rád, že tu můžu být. Rok dva zpátky to byl skoro nedobytný tým a nedalo se sem dostat, takže jsem moc rád, že se to okno otevřelo a já to můžu využít. Máme tu pár starších kluků, ale teď i mladých, co hráli NHL už minulý rok. Trošku se to tady omladilo. Ale odešli dva útočníci a to nezmění celý tým. Pořád je to na dobré úrovni a máme výbornou partu, mladí sem vnášejí energii."
Sezonu jste zahájil rovnou v první lajně s Evgenyem Kuznetsovem a kapitánem Alexem Ovechkinem, s dvojicí, která patří k nejlepším v celé NHL. Pak jste se však propadl do třetího útoku a čas na ledě se zmenšil. Nebylo to na vás na úvod moc odpovědnosti?
"Začátek byl trochu těžší, měli jsme těžký program se zápasy a cestováním. Ale s postupem času, jak ta sezona ubíhá, je to pro mě jednodušší. Víc zapadám do týmu a určitě se zlepšuju jako hráč."

Když vás dali do prvního útoku s takovými hráči jako Ovechkin, neříkal jste si, že je to jako ve snu?
"To se udělalo během kempu, kde jsem s nimi odehrál pár zápasů a pak to takhle nechali na začátek sezony. Takže to nebylo zničehonic. ale pravda je, že jsem hned na začátku dostal velkou příležitost a pořád se snažím udržovat trenérovu důvěru, plnit jeho úkoly a přidávat k tomu tu svou hru. Uvidíme, jdu den po dni a snad tu zůstanu celou sezonu."
Jaká byla spolupráce s Ovechkinem a Kuznetsovem?
"Oba jsou výborní hráči, určitě mi to pomohlo. Je to můj první rok, takže je to škola. Ovechkin měl hodně dobrý start, střílel hattricky. Sezona je dlouhá a mění se to, ale já se hlavně snažím plnit ty úkoly, které mám, abych měl větší čas na ledě."
Je těžké se protlačit zpátky do prvních dvou formací a na přesilovky mezi hvězdami jako Ovechkin, Nicklas Backstrom nebo TJ Oshie?
"Každý hráč tu musí něco plnit, to je základ. A pak záleží, co k tomu přidá. Já se snažím hodně bruslit, protože bruslařsky jsem na tom docela dobře. Chci se tlačit do brány, mít střely a útočit. Být produktivní je pro mě to nejdůležitější, abych ukázal trenérovi, že na to mám."

Hodně hovoříte o úkolech od trenéra. Je jasné, že od vás očekává rychlost, forčeking, góly a asistence. Jaké jsou ty další?
"Jsou to hlavně detaily, třeba backcheck (vracení se a bránění bez puku), nebo hra u mantinelů. Na to se tady hodně kouká, to se musí přesně plnit. A já pak k tomu musím přidat i tu svoji hru, snažit se střílet, mít tah na branku a jít do ofenzivy. Nejtěžší ze všeho je to každý den potvrzovat. Nestačí jeden zápas zahrát dobře a pak jeden špatně, musí se to zopakovat v každém dalším. Snažím se na sobě pracovat a pořád se zlepšovat. Určitě chci potvrdit tu roli, že umím dávat góly, a být ofenzivní v každém zápase."
Je něco, čím vás NHL zaskočila?
"Asi tím, jaký je tady nabitý program. Hrajeme skoro každý druhý den. Je to v tempu, pořád se cestuje a vlastně není čas na nic jiného než na hokej. To mě trochu zaskočilo, přece jen je to nabitější než třeba na farmě nebo v Evropě. A dokud to člověk nezažije, je těžké si to představit."
Na druhou stranu to aspoň vyvažuje komfort: pohodlné létání bez čekání na letišti, špičkové hotely. Je to tak?
"To je fakt. Lidi kolem nás i liga se snaží nám to maximálně ulehčovat. Všechno je parádní, ale ten program je tak nabitý, že opravdu na nic jiného není čas než na hokej a všechno ostatní se tomu musí podřídit."
Takže luxusní život mimo led si ani moc nestihnete užít?
"To zase jo, taky se člověk musí jít někam občas podívat. Třeba v Edmontonu je česká restaurace, tak jsme vzali ruské kluky z týmu Kuznetsova, (Dmitrye) Orlova a Ovechkina na českou večeři, to bylo docela pěkné. Je tady Nathan Walker (australský útočník, jenž hrával za Vítkovice), se kterým se znám z farmy. S partou se vždycky zajdeme někam porozhlédnout. To je v NHL ta výhoda, že se dá podívat do těch velkých amerických měst."
Držíte hodně s Rusy v týmu?
"Dá se říct, že jo. Kamarádím se i se Švédy, protože jak jsem hrál v Linköpingu, tak si s nimi můžu pokecat švédsky. Ale asi nejvíc srandy si užijeme s ruskýma klukama."