Eliášova sláva byla za mořem větší než doma

Když se v NHL vedou debaty o tom, který z českých hokejistů má kromě již uvedeného Dominika Haška šanci dostat se do Síně slávy v Torontu, padá vedle jistého budoucího člena Jaromíra Jágra už jen jedno jméno: Patrik Eliáš.

"Podle mého názoru bude jednou v Hall of Fame," prohlásil už před časem generální manažer Lou Lamoriello, který v klubu působil ještě před Eliášovým příchodem v roce 1995 a prakticky po celou kariéru byl jeho šéfem (nyní vede Toronto Maple Leafs).
"To je od něj poklona, a moc si jí vážím, protože Lou říká věci hodně na rovinu. Prožil jsem s ním spoustu úspěchů i neúspěchů. Byly chvíle, při kterých jsme si nepadli do oka. Třeba při vyjednávání smlouvy, ale to jsou záležitosti, které k profesionálnímu hokeji patří. Jinak je tam respekt z obou stran," reagoval na toto prohlášení Eliáš.
Útočník, jenž v pátek ukončil kariéru, má v Americe hodně velké jméno. Paradoxně mnohem větší než ve své rodné zemi. V NHL toho totiž dokázal o dost víc než na mezinárodní scéně, která je pro většinového fanouška v Evropě mnohem platnější bernou mincí.

S českou reprezentací vyhrál dvakrát souboj o třetí místo na mistrovství světa IIHF (v Curychu 1998 a v Bratislavě 2011) a má bronzovou olympijskou medaili z Turína 2006. To samozřejmě na první pohled nevypadá jako špatný výsledek, jenže se bavíme o době, v níž národní tým sbíral jeden titul za druhým. Od roku 1996, kdy Eliáš začínal v NHL, získal český tým během 14 let sedmkrát zlato na velkých turnajích: jedno na olympiádě 1998 v Naganu a šest na světových šampionátech (1996, 1999, 2000, 2001, 2005 a 2010).
Dokonce ani když byl Eliáš v roce 2015 volný pro mistrovství světa v Praze, trenér Vladimír Růžička ho na turnaj nenominoval. A na zmiňované olympiádě v Turíně odehrál kvůli zranění jediný zápas.
V Česku jsou proto populárnější členové zlaté generace, kteří toho v NHL nedokázali tolik, co on - třeba Martin Ručinský, Martin Straka, Jiří Dopita, David Výborný nebo Jiří Šlégr.
To je však především daň za úspěch, který měl Eliáš v zámoří. Právě proto, že s New Jersey pravidelně postupoval do play off, dvakrát vyhrál Stanley Cup a dvakrát byl poraženým finalistou, se nemohl účastnit mnoha mistrovství světa. A do zlatého týmu na MS ve Vídni 2005 v sezoně, kdy byla v NHL výluka, se nedostal kvůli žloutence.
Eliáš je i proto vnímán tak trochu jako zámořský hokejista. Ten, který většinu času trávil na druhé straně Atlantiku, protože měl zpravidla mnohem delší ligovou sezonu než jiní Češi. Zabydlel se v malebných kopečkách West Orange, na klidném předměstí plném zeleně. S manželkou Petrou vychovává dvě malé dcerky a i když se v létě rád vrací do Prahy i rodné Třebíče a teď po skončení kariéry chce nějakou dobu pobýt v Česku, v Americe už je doma možná víc než uprostřed Evropy.
V New Jersey vyhrál dva Stanley Cupy a ještě dvakrát se s ním dostal do finále. Se 408 góly, 617 asistencemi, 1025 body a 113 přesilovkovými trefami je rekordmanem Devils, stejně jako se 125 body v play off a v několika dalších kategoriích.
Z českých hráčů je druhým nejproduktivnějším v historii NHL po Jágrovi (1910) a vedle něj jediným, jenž překonal hranici tisíc bodů. Třetí Milan Hejduk má o 220 bodů méně než on. A ve světě NHL si cení i jeho klubové věrnosti. Ač mohl odejít jinam, možná i za lepšími penězi, rozhodl se zůstat v týmu, s nímž dobyl tolik úspěchů, který pro něj tolik znamenal a kde pořád znamená tolik pro jeho fanoušky.
"Několik rozhodnutí jsem učinil hlavně z loajality. A jsem na to hrdý. Jsem hrdý na to, že jsem strávil celou kariéru v NHL v jednom týmu, v jednom klubu," prohlásil český útočník, jenž je 1240 duely třetím v historii Devils - překonali ho pouze Ken Daneyko (1283) a Martin Brodeur (1259).
Ne vždy to přitom mezi Eliášem a New Jersey byl idylický vztah. Trhliny se objevily v minulosti už několikrát. Před 12 lety si při výluce NHL přivezl z ruského angažmá žloutenku a kvůli ní vynechal polovinu sezony 2005-06. O dva roky později přišel o kapitánské 'céčko' a trenér Brent Sutter mu sebral spoustu času na ledě. Přesouvali ho z křídla na centra a zpět, z první lajny do druhé, do třetí... Přesto vždy vytrval, když mohl odejít jako volný hráč, znovu podepsal stejnému klubu a znovu se stal lídrem týmu.
Jenže Devils po účasti ve finále Stanley Cupu 2012 potřetí za sebou neprošli do play off a vedení od té doby hledá cesty, jak se dostat zpět mezi nadprůměr Východní konference, do nějž klub patřil od poloviny 90. let až do nedávných časů.
Nový management, tým v přestavbě, sázka na mládí. To všechno stavělo českého veterána v posledních letech do těžké pozice. S tím vším by se však zároveň dokázal porvat - nebýt zranění. Právě ta mu nakonec zkazila poslední léta kariéry.

Kvůli potížím s kolenem odehrál ve své poslední sezoně 2015-16 jen 16 zápasů. Loni v létě už od Devils nedostal smlouvu a v NHL byl volným hráčem, který chtěl podepsat jedině se svým dosavadním klubem. To se však až do uzávěrky přestupů nestalo. Eliáš už totiž nenašel chuť na nekonečné tréninky a rozhodl se skončit.
"Když se zpětně podívám, tak je to neuvěřitelné, jak to všechno rychle uteklo. Já jsem si to fakt hrozně moc užil. I ty příjemné věci, i ty nepříjemné věci patřily k té jedné kapitole, kterou teď uzavírám. Jsem nesmírně pyšný, že jsem měl možnost hrát tak dlouhou dobu za jeden tým," řekl v rozhovoru pro NHL.com/cs.
Kde bude žít jako hokejový rentiér, ještě neví ani on sám, byť teď chce strávit nějaký čas s rodinou v Praze. Pokud pak zakotví zpět v Americe, chtěl by si vyzkoušet televizní spolukomentování. Pokud v Česku, rád by se zapojil do hokejového hnutí.
Jisté však je, že popularitu, jakou má v New Jersey, jiná destinace sotva přebije.