Eliáš: Zůstat v jednom týmu byl můj největší úspěch

Každou středu během sezony 2017-18 vám NHL.com/cs přináší rozhovory s hokejisty v rubrice Prolomený led. Týkat se mohou aktuálních i nadčasových témat a zážitků hráčů na ledě i mimo něj.
Tentokrát jsme hovořili s Patrikem Eliášem, který se chystá na velkou slávu - sobotní vytažení svého čísla 26 ke stropu haly Prudential Center v New Jersey.

New Jersey Devils vyhráli mezi lety 1995 a 2003 tři Stanley Cupy, v jejich kabině se to hemžilo hokejovými esy a hráči vytvořili jeden z nejlepších celků přelomu století, s nímž se tehdy mohli měřit snad jen Detroit Red Wings či Colorado Avalanche. U stropu jejich současné haly v Newarku přesto visí jen čtyři čísla: trojka obránce Kena Daneyka, čtyřka beka Scotta Stevense, 27 dalšího zadáka Scotta Niedermayera a 30 brankářského rekordmana Martina Broudeura.
V sobotu k nim přibude páté. 26. To, které nosil Patrik Eliáš.
Rodák z Třebíče se před zápasem s New York Islanders (neděle 1:00 SEČ) stane prvním útočníkem v historii Devils, jehož číslo už v budoucnosti nikdo další v klubu neoblékne. Dres s nápisem ELIAS bude viset u stropu Prudential Center jako připomínka skvělé kariéry, jíž mezi lety 1995 a 2016 strávil v barvách New Jersey.
408 gólů. 617 asistencí. 1025 bodů. 80 vítězných tref a 16 gólů v prodloužení. 3287 střel. Osm hattricků. Ve všech těchto kategoriích je rekordmanem Devils. S 1240 zápasy je druhý.

"Že jsem toho všeho dosáhl v jednom jediném týmu, považuju za největší úspěch své kariéry. Samozřejmě, ty jednotlivé věci, vítězství ve Stanley Cupu... Ano, ale udělat to všechno v jednom klubu, za jedno logo, to je na tom speciální," vypráví Eliáš pár dní před slavnostním ceremoniálem v rozhovoru pro NHL.com/cs.
Dá se v krátkosti popsat, co pro vás celá oslava a vytažení čísla ke stropu znamená?
"Je to velké ocenění, obrovská pocta. Bude to perfektní víkend; s tím, co pro to dělá klub a lidi tady kolem, to bude stát za to. Já si jejich práce nesmírně vážím. Bude to takové poděkování za těch dvacet let, co jsem tu byl. A také poděkování všem lidem, kteří byli těch dvacet let součástí mé kariéry."
Kdo všechno za vámi do Ameriky přiletí?
"Samozřejmě rodina, z Evropy spousta kamarádů, příbuzných... Moc se na to těším, už proto, že jsou tam i lidi, které jsem dlouho neviděl. Celkem to bude kolem 50-60 lidí. Mělo nás být víc, ale to už nešlo, aby se všichni vešli. Organizace toho všeho je docela náročná, na přípravách jsme pracovali už od loňského dubna."
Více k tématu: [Eliášovy trumfy: profesionalita a věrnost]
Co všechno ty přípravy obnášely?
"Vzpomínky, vyprávění o kariéře, natáčení videí, komentování různých mimohokejových i hokejových zážitků, vzpomínky ve fotografii a podobně. Pak dát dohromady lidi, které bych tam chtěl mít, kdo byl součástí mé kariéry - nejen po hokejové stránce, ale hlavně po té osobní, kdo mi pomohl a tak. Připravování a obvolávání všech, pozvánky, zařizování lístků, ubytování, cestování. Je toho dost."
Prožíváte teď velký mediální zájem?
"My jsme sem přiletěli z Česka před dvěma týdny. Pak jsem měl dva tři dny, kdy jsem byl od osmi od rána do večera po televizích, rádiích, novinářích. Což je fajn a pro mě vlastně i povinnost to nějak propagovat, protože Devils pro ten ceremoniál dělají opravdu hodně."
Máte už připravenou děkovnou řeč?
"Napsanou ji ještě nemám, pořád se to nějakým způsobem formuje, protože budu mít nějakých sedm minut a nevím, jestli se do toho času vejdu. Napsal jsem si nějaké body, sledovali jsme předešlé děkovné řeči, je potřeba do toho zakomponovat vzpomínky, lidi, kterým chci poděkovat a něco, aby to bylo víc než jenom děkování. Zatím to není finalizované. Ještě mám pár dní na to, abych se to trochu naučil. Ale zvládnu to. Přinejhorším to všechno přečtu, ale většina věcí je mi vlastní, takže jsem snad schopný to nějak odvyprávět."
Čekáte, že vás na ledě přemůžou emoce. A máte nějaký trik, jak proti nim bojovat?
"Já myslím, že není dobré, aby člověk bojoval proti emocím. Ty jsou součástí sportu a když tam nemáte emoce jako člověk ani jako sportovec, tak je to špatné. Musí se to prožívat, já jsem to vždycky prožíval. Samozřejmě ty emoce budou součástí večera, ale nevím, jestli se udržím, nebo ne. Jsem na to sám zvědavý."

Vyhrál jste dva Stanley Cupy, máte přes tisíc zápasů i bodů, spoustu rekordů Devils. Jaký je pro vás největší moment kariéry?
"První vítězství ve Stanley Cupu (2000). Člověk dosáhne nejvyšší mety, kterou si pak za ty poslední roky v NHL ještě jednou vysnil a zjistil, co to všechno obnáší a jak je nesmírně obtížené toho dosáhnout. Takže určitě tohle vítězství a ta přátelství, která si člověk vybuduje během toho speciálního roku. V té druhé vítězné sezoně (2002-03) jsem si víc užíval ty věci kolem: že jsme vyhráli doma, tu oslavu. Ale celkově ten první rok, kdy jsme vyhráli v Dallasu, byl pro mě největší."
Milan Hejduk napsal v blogu pro NHL.com/cs, že jste byli ve finále Stanley Cupu 2001 s Avalanche velcí soupeři, protože vaše lajny na sebe často narážely na ledě. Jak vzpomínáte na tu sérii, kterou nakonec vyhrál soupeř?
"My jsme v tom play off hráli výborně. Pro nás s (Petrem Sýkorou) to byl individuálně ještě lepší rok než ten rok předtím, kdy jsme vyhráli Stanley Cup. Fakt jsme se cítili, že na to máme a věřili jsme si. I v tom finále. Ale rozhodující byl šestý zápas doma, kdy jsme měli šanci vyhrát Stanley Cup, ale Patrick Roy v brance Colorada tam byl fantastický. Pak dali z pár šancí dva tři góly a bylo po zápase. A v tom sedmém je to strašně obtížné, tam se může stát cokoliv. Asi to tak mělo být, protože občas jsou potřeba ty velké příběhy, jako byl ten Raye Bourquea, který zakončil kariéru titulem. Milana jsem během té série tolik neregistroval, protože on hrál útočníka. Ale určitě jsem registroval ty dva za ním, což byli Bourque a Adam Foote, oba vynikající obránci, se kterými jsme tam sváděli obrovské souboje.
Více k tématu: [Hokejové nekonečno, aneb Ještě jednu sezonu]
Během kariéry jste mohl několikrát odejít jinam, nakonec jste zůstal a ani vás nikdy nevytrejdovali. Měnili se trenéři, měnili se vám spoluhráči, ale vy jste pořád zůstával. Je to doklad, jak si vás celou dobu vážili?
"Ona v tom hraje roli spousta věcí. Asi jsem měl i štěstí. Pomohlo, že jsme měli za celou dobu jen jednoho generálního manažera, i když byly i doby, kdy mě Lou (Lamoriello) chtěl vyměnit. Ale z nějakého důvodu k tomu nedošlo, nevím proč. A z mé strany, kdy jsem měl možnost jít jinam, jsem se nakonec taky nerozhodl. Devils byli srdeční záležitost, ta loajalita v tom sehrála roli. A jsem za to rád, protože kdybych hrál v dalších dvou třech jiných týmech, tak bychom se tady samozřejmě dnes nebavili o téhle akci. Je to opravdu výjimečné a já jsem na to moc pyšný."
Kdy jste měl nejblíž k odchodu. Kdy už to vypadalo, že budete balit?
"Před 12 lety, kdy jsem se stal poprvé volným hráčem, o mě Devils nejevili zájem. Řekli mi, že mi přejí hodně štěstí na volném trhu, že budu určitě mít jiné zájemce. A od té doby jsem s nimi nemluvil až do doby, kdy trh s volnými hráči probíhal už asi šest hodin. Já už jsem jednal s jinými kluby, pak jsem zavolal sám manažerovi (Lamoriellovi) a řekl jsem mu, jaká je situace. Až poté se teprve vyjádřil a domluvili jsme se na smlouvě s Devils. Tam už jsem měl k odchodu hodně blízko, ale nakonec k tomu nedošlo."
Které kluby byly tehdy ve hře?
"Největší zájem měli Los Angeles Kings a New York Rangers."

Během dlouhé kariéry jste taky určitě měl chuť s tím někdy 'seknout' a skončit, nebo odejít třeba v rozehrané sezoně - je to tak?
"Určitě párkrát jo. Ne vždycky se dařilo, ne vždycky byly ty vztahy s vedením nebo s trenéry úplně idylické. Z určitých důvodů to nefungovalo a to byly ty roky, kdy si člověk říká: Tohle není dobré ani pro mě jako pro hráče a není to dobré ani pro tým. Takže by bylo asi lepší, abychom šli každý svou cestou. Ale nikdy k tomu nakonec nedošlo. To jsou situace, které když člověk ustojí, naučí se je řešit. Nebylo to lehké, ale prošel jsem si tím a posunulo mě to zase někam jinam. Jak jako hráče, tak jako člověka."
Bavíme se hodně o minulosti, ale co budoucnost? Jaké máte další plány?
"Od léta žijeme v Česku, dcery tam chodí do školy. Jsme tam spokojení, adaptovali jsme se dobře a teď nás asi čeká budoucnost v Evropě. Tady v New Jersey to máme rádi, jako kdybychom tady měli opravdu druhou rodinu, ale teď si užíváme ten čas zpátky doma. Když jsme šli do Evropy, nevěděli jsme, jak se děti přizpůsobí, jak se nám tam po té době venku bude líbit. Ale jsme tam spokojení, takže myslím, že minimálně další rok určitě setrváme v Čechách."
Nemáte chuť zapojit se víc do českého hokeje?
"To nevím. Já si opravdu užívám tu volnost dělat rozhodnutí ze dne na den. Občas vyjedu na turnaj s reprezentační šestnáctkou, kde dělá kamarád trenéra a manažera a kde tomu byli otevření, což je pro mě fajn mezi těmi talentovanými kluky být. To se mi líbí, ale není to na plný úvazek. A ani nevím, jestli bych na plný úvazek chtěl dělat. Momentálně si užívám toho, jak je to teď zatím dané. Ale kdo ví? Myslím, že kdybychom zůstávali v Americe, tak bych už u hokeje asi dělal."