Vítr od jezera. V Chicagu pečují o šampiony

Jako doplněk k tradičnímu srpnovému seriálu 31 týmů ve 31 dnech připravila naše redakce seriál Genius loci, který nabízí netradiční pohled na prostředí, v němž se hraje NHL. Autoři Michael Langr a Marek Burkert na svých cestách poznali 25 ze 31 stadionů a měst National Hockey League, v dalších arénách pak byli ostatní redaktoři. Proto vám můžeme zprostředkovat malý letní 'výlet' do všech ligových destinací osobním pohledem. Nyní přicházejí na řadu Chicago Blackhawks.

Z vyhlídky na Willis Tower, svého času nejvyšší budovy světa, máte o Chicagu dokonalý přehled. Z výšky více než 400 metrů vidíte jako na dlani všechny důležité dominanty města.
Rozsáhlá předměstí i pulzující Čínskou a Italskou čtvrť, Millenium Park, snobskou nákupní tepnu Michigan Avenue i proslulé molo Navy Pier u Michiganského jezera. Když od něj na začátku října zafouká, dostává metropole státu Illinois své tradiční přezdívce 'Windy City'.
K nepřehlédnutí je ale také masivní stavba sídlící na adrese 1901 West Madison Street. Nikoli kapacitou, ale rozlohou největší americká sportovní aréna - United Center.

Otevřena byla v létě 1994, o pár měsíců později šla k zemi její slavná předchůdkyně: Chicago Stadium. V něm Blackhawks hráli od roku 1929 a získali zde Stanley Cupy v letech 1934, 1938 a 1961.
"Ne, že by se mi tam extra dařilo, ale ve staré hale v Chicagu jsem to měl moc rád," vzpomínal současný generální manažer české reprezentace a někdejší elitní centr Petr Nedvěd.
"Prvních pět deset minut to tam byla vždycky vražda. Šlo o to přežít začátek zápasu a pak jste měli šanci něco uhrát. Mně se ty starší haly prostě líbily víc, měly většího ducha. Teď je to jiné. Nechci říct na jedno brdo, ale novější arény už ani nemají takovou atmosféru. Tak to prostě je. Sice jsou větší, modernější, hezčí, ale ty starší…" zasnil se Nedvěd.
Chicago Stadium bylo považováno za nejhlasitější halu v NHL, ale také za analogovou anomálii v digitálním věku. Odebralo se tedy do historie a nahradilo ho moderní United Center.
Čím výraznější však byly v polovině 90. let úspěchy basketbalistů Bulls v čele s Michaelem Jordanem, tím víc to šlo v nové hale s hokejisty Blackhawks od desíti k pěti. Vyprodáno začlo být postupně jen na zápasy s velkými rivaly z Detroit Red Wings, na které vždy dorazily stovky hostujících fanoušků.
Více k tématu: [Přinese perné léto Blackhawks návrat do play off?]
Blackhawks ještě v roce 1995, v prvním roce působení v United Center, postoupili do konferenčního finále, ale v rozmezí let 1998-2008 hráli jen jednu sérii play off a v roce 2004 byli dokonce vyhlášeni nejhorším klubem v americkém profesionálním sportu.
Chicago se sice podle Martina Havláta, jenž zde strávil tři roky, mohlo chlubit nejhezčími 'Icegirls' v lize, ale jinak to s ním vypadalo dost zoufale.
Majitel Bill Wirtz, který určoval směr klubu, byl považován za velkého skrblíka, jenž dokonce odmítal dát svolení k televizním přenosům chicagských zápasů v základní části, protože to podle něj bylo nefér k divákům v hale, kteří si zaplatili vstupné.
Fanoušky ale spíš štvalo, když nechal z Chicaga odejít hráče, jako byli Dominik Hašek, Ed Belfour, Chris Chelios a Jeremy Roenick.
Po Wirtzově smrti v roce 2007 se ujal vlády nad chicagským hokejem jeho syn Rocky a ten se okamžitě odstřihnul od manažerských způsobů svého otce.

Wirtz jr. vyjednal televizní smlouvu na domácí utkání, napravil pošramocenné rodinné vztahy s legendami Blackhawks Stanem Mikitou a Bobby Hullem, kteří se stali ambasadory týmu, a hlavně vrátil diváky do hlediště United Center. Chodit na hokej se zase v Chicagu stalo otázkou bontonu.
Jestliže v sezoně 2006-07 měli Blackhawks na domácí zápasy průměrnou návštěvu okolo 12.700 diváků (druhou nejhorší v lize), od ročníku 2008-09 jsou už pojedenácté v řadě na samotném vrcholu žebříčku.
Není divu, že velká chicagská éra se kryje s působením Jonathana Toewse a Patricka Kanea, které klub draftoval v letech 2006 a 2007.
"Tihle dva to tady budou mít pod palcem dalších patnáct let," vykládal už na podzim 2007 v útrobách haly prorocky jejich tehdejší spoluhráč Robert Lang.
Věštba se vyplnila. V den zápasu přitahuje umění chicagských hokejových hvězd dlouhé špalíry fanoušků v červených a bílých dresech s indiánem na prsou. Právě díky nim ožívá širší centrum města, které je ve všední dny, když se vyprázdní kancelářské mrakodrapy, skoro liduprázdné.

Zato v United Center to při zápasech žije nadmíru. Víc než 21 tisíc diváků dokáže rozvibrovat halu. K velkolepým pochodům Blackhawks ke Stanley Cupům v letech 2010, 2013 a 2015 přispěli i jejich znovuzrození fanoušci.
Hrát za Chicago je nyní otázkou prestiže, hráči si navíc mohou užívat veškerých možností, které město nabízí.
"Ten první kontakt s Chicagem byl pro mě trochu šok, protože budovy jsou tam hrozně vysoké," připustil obránce Jan Rutta, který k Blackhawks zamířil na dva roky po štaci v padesátitisícovém Chomutově.
[Více ze seriálu preview 31 za 31 na NHL.com/cs]
"Ale architektura se mi tam strašně líbila. Všechno podstatné je docela u sebe. Stejně to ale chvíli trvá, než se někam podíváte, protože program je hrozně našlapaný. Spoustu věcí, co Chicago nabízí, jsem nestihl. Ale neměl jsem si na co stěžovat. Našel jsem si bydlení blízko restauracím a nákupním centrům. Do haly jsem to měl autem tak deset, patnáct minut," popisoval bývalý obránce Blackhawks.
Dekáda, kdy Chicago patřilo do podprůměru, je dávno zapomenuta. Slavná tradice se už zase prolíná s ambiciózní současností. A United Center je přitom našlapané až po střechu. Tak to má být.