Listopad, měsíc pádu trenérů. Nastartuje obraty?
V minulé sezoně neproběhla výměna kouče za pochodu ani jednou, nejde však o nic neobvyklého. Přinese kýžený impuls?
To letos na podzim jsou lavičky hodně vratké a mnoho jejich strážců rozfoukal vítr změn jako padáčky z pampelišek. Trenérské vyhazovy proběhly ve čtyřech klubech během pouhých 17 dnů; poslední dva z toho v rozmezí 24 hodin.
Začalo to 4. listopadu, kdy Los Angeles Kings odvolali Johna Stevense a nahradili ho Willie Desjardinsem. O dva dny později následovalo propuštění Joela Quennevillea z Chicago Blackhawks, za nějž přišel mladý Jeremy Colliton.
V pondělí pak vedení St. Louis Blues vyměnilo Mikea Yea za dočasného trenéra Craiga Berubeho, v úterý odvolal generální manažer Peter Chiarelli z Edmonton Oilers trenéra Todda McLellana a jako náhradu přivedl velezkušeného Kena Hitchcocka.
Sledujte veškeré novinky z NHL na Twitteru [@NHLcz]
Kolotoč změn se rozjel hodně rychle. To však není rozhodně žádná anomálie; naopak nezvyklý byl spíš zmiňovaný stav z předchozího ročníku. Ročník beze změny trenéra je v NHL velmi řídkým jevem - naposledy se udál v sezoně 1966-67, ještě v posledním roce 'Original Six', kdy bylo v lize jen šest klubů.
V základní části 2016-17 jsme zažili pět trenérských rošád, o rok dříve tři. Z tohoto pohledu se teď neděje nic zvláštního. Listopad (a prosinec) bývá obvykle obdobím, v němž kromě listí padají i trenéři. Touto dobou je totiž už odehráno dost na to, aby jejich šéfové poznali, že něco dlouhodobě nefunguje, ale zároveň je ještě dost zápasů před nimi, aby se dala zachránit sezona a vrátit se do zóny, odkud se bojuje o play off.
Není náhoda, že změny na trenérských postech se udály v klubech, které mají vysoké ambice a tomu neodpovídající výsledky. Tři z nich - Los Angeles, Chicago a St. Louis - patřily léta k ligovým favoritům, avšak v současné době se trápí.
"Očekávání nebyla naplněna," popsal zase situaci v L.A. generální manažer Kings Rob Blake po vyhazovu Stevense.
Ten čtvrtý, tedy Edmonton, zase s ligovou superstar Connorem McDavidem v čele už několik let hledí vstříc zářné budoucnosti, která však ne a ne přijít. "Bude to pro nás jako kopnutí do (zadku), abychom se konečně rozjeli správným směrem," okomentoval to zemitým způsobem edmontonský útočník Milan Lucic.
Více k tématu: [Quenneville padl i kvůli předchozím úspěchům]
V hokejovém světě je známo, že když nejsou očekávání naplněna, jako první jde trenér - je to jednodušší řešení než vyměnit třeba třetinu mužstva. Ve světě NHL, kde kluby operují pod platovými stropy, se to navíc může stávat hodně často. Díky vyrovnanosti soutěže má totiž vysoká očekávání hodně klubů. A i velcí favorité mohou často hrát o dost hůř, než jak vypadá jejich mužstvo na papíře.
Kdo by třeba tipoval, že Vegas Golden Knights v prvním roce své existence budou hrát finále Stanley Cupu? Že po odchodu Johna Tavarese budou New York Islanders válet jako už dlouho ne? Že Buffalo Sabres vystřelí nahoru takovou rychlostí? Že uvidí tak parádní hokej od dlouho matných Vancouver Canucks? Ale i naopak: že St. Louis po velmi solidním posílení na letním trhu bude patřit k nejslabším celkům Západu? A že dvojnásobní šampioni z posledních tří let Pittsburgh Penguins budou vůbec nejslabším mužstvem Východní konference?
V takovém prostředí je trenéřina logicky rizikovým povoláním. Mnohem víc než angažmá jednotlivých hráčů, protože - a znovu jsme u platových stropů - v současném systému není snadné je vyměnit. A už vůbec ne tak, aby s novými akvizicemi mužstvo šlapalo lépe.
I Chiarelli sice přiznává: "Je možné, že se poohlédneme i po možnostech trejdů." Ale to většinou bývá až krok číslo dvě.
Z historie je známé, že změna trenéra, ten 'kopanec do zadku', obvykle dobře prospěje v krátkodobém horizontu. Vyvětrá zatuchlou kabinu. Přeřeže nefungující vazby v týmu a vytvoří nová, ne tak vratká spojení. Dodá hráčům novou motivaci, přinese do mužstva energii.
Otázka však je, jestli to pomůže i dlouhodobě. Z tohoto pohledu jsou jména Berube a Coliiton velkou neznámou, ani Dejsardnis ještě nikdy nepřišel do týmu NHL v rozehrané sezoně. Lišák Hitchock ovšem dokázal před sedmi lety obdivuhodně zvednout St. Louis: přišel k týmu u dna konference s bilancí 6-7-0 a sezonu 2011-12 zakončil se 43 výhrami a pouhými 15 porážkami v normální hrací době, postupem do druhého kola play off a poté i s Jack Adams Award pro trenéra roku.
"Řekl bych, že umím vydrhnout palubu. Prošel jsem si tím v St. Louis, tam jsme obrátili kormidlo během osmi nebo devíti dnů. Semkli jsme se a hráli jeden pro druhého. A věřím, že to dovedu i s tímhle mančaftem," prohlásil Hitchcock.
Draisaitl rozhodl v prodloužení
První zápas mu dal za pravdu: Oilers si ve vydřené bitvě jdoucí až do prodloužení poradili se silným San Jose. "Je na třetím místě v počtu výher v historii, takže asi něco dělá dobře," uvedl útočník Leon Draisaitl, jehož otec Peter je sám trenérem.
Právě Hitchcock má nejspíš největší šanci tím zmiňovaným kormidlem otočit a nabrat správný kurs. Dílem díky svým zkušenostem, díky tomu, že tuhle situaci dobře zná. Ale dílem i proto, že Oilers jsou v mládnoucí a rychlé soutěži mnohem perspektivnějším mužstvem než Kings či Blackhawks se svým stárnoucím jádrem.
Los Angeles pod Desjardinsem vyhrálo tři ze sedmi duelů; Chicago má pod Collitonem bilanci 2-2-2, což je v obou případech o fous lepší než pod původními trenéry. Na vyhodnocení jejich přínosu je však ještě brzy.
Ve všech čtyřech klubech každopádně doufají, že změny nastartují cestu k úspěchu. Ideálně ve stylu Pittsburgh Penguins, kteří v poslední dekádě měnili trenéry hned dvakrát a vždy to vedlo ještě v té samé sezoně k zisku Stanley Cupu: v roce 2009 pod Danem Bylsmou a v roce 2016 pod Mikem Sullivanem.
Jenže starý trenér není žábou na prameni, po jejímž odstranění rázem začne všude tryskat živá voda. Na ledě budou muset zabrat hráči. Kouč jim jen ukáže, kterým směrem se má jet. Ale jak daleko tu pomyslnou přetíženou káru dotáhnout, bude hlavně na nich.
"Vím, co je špatně, ale to se nespraví přes noc. Musím jim podat to nejlepší, co umím. Ale oni to musí vzít," popsal to Hitchcock. "Řekl jsem hráčům, že je můžu dovést do míst, kam se sami o sobě nedostanou. Ale oni mi musí věřit a pustit se do toho. Často to nebude pohodlná cesta, ale pokud máme vyhrávat zápasy, jinak to nejde. Jen talent a šikovnost je totiž nevyhraje. Je potřeba vytvořit atmosféru, v níž jsou všichni zapřažení za jeden provaz. Není možné hrát jeden vedle druhého, ale jeden za druhého."
A právě to je podstata sdělení, které musí nový kouč přenést na hráče. Pokud si ho vezmou za své, má napůl vyhráno.
