I přes neúspěchy je hokej v Torontu zbožňován

Jako doplněk k tradičnímu srpnovému seriálu 31 týmů ve 31 dnech připravila naše redakce seriál Genius loci, který nabízí netradiční pohled na prostředí, v němž se hraje NHL. Autoři Michael Langr a Marek Burkert na svých cestách poznali 25 ze 31 stadionů a měst National Hockey League, v dalších arénách pak byli ostatní redaktoři. Proto vám můžeme zprostředkovat malý letní 'výlet' do všech ligových destinací osobním pohledem. Tentokrát jsou na řadě Toronto Maple Leafs.

Když letos tým Toronto Raptors vyhrál NBA, bylo z toho v Kanadě ohromné pozdvižení. Basketbal je populárnější než hokej, zněly výsledky různých průzkumů a místní média z toho byla úplně paf.
Z dlouhodobého hlediska to však tak žhavé nebude. I když je pravda, že velké množství přistěhovalců z Indie, Jižní Ameriky a dalších nehokejových destinací v dnes už šestimilionové aglomeraci tíhne spíš k basketbalu, hokej v Torontu byl a nejspíš i bude jedničkou.
Jiný scénář je těžko představitelný. Vždyť Montreal a Toronto jsou snad nejzásadnější města na světě pro tento sport, něco jako Jeruzalém a Řím pro křesťany či Mekka a Medina pro muslimy. V Torontu sídlí Hokejová Síň slávy. V Torontu se hraje NHL od jejího vzniku v roce 1917. Toronto se pyšní 13 Stanley Cupy, byť je pravda, že ten poslední se tu slavil v roce 1967...

A to je právě kámen úrazu. Zatímco v Montrealu, Detroitu, Chicagu, Bostonu i New Yorku zažili po -rozšíření NHL od sezony 1967-68 radost z titulu minimálně jednou a v mnoha případech vícekrát, Maple Leafs jsou jediným klubem 'Original Six', který od té doby šampionem nebyl.
Víc než přítomností tak fandové často žijí slavnou historií, která tu je cítit na každém kroku. I když se hokejisté před dvaceti lety přestěhovali ze slavné Maple Leaf Gardens z roku 1931 do zbrusu nové Air Canada Centre, stadionu, který dnes nese název Scotiabank Arena.
Ten stojí na Bay Street v centru města, příhodně hned vedle hlavního nádraží. Motivem pro jeho stavbu nebyli Maple Leafs, kteří už svou halu měli, ale basketbalisté Raptors, tehdy nováček NBA. Otevřena byla v roce 1999 a dnes je nejvytíženější budovou v Kanadě.
Přes původní třenice provázející přípravu a stavbu nové haly se o ni dnes dělí basketbalisté s lakrosisty a hokejisty, na jejichž zápasy duely se na tribuny vejde 18.800 diváků. V roce 2005 bylo dostavěno Maple Leafs Square, náměstí za stadionem, na němž před zápasy hrají živé kapely a probíhají různé atrakce, aby fandové přišli na hokej řádně nažhavení.
Přitom zrovna tady to možná ani není potřeba. Pro diváky je tu hokej vším, právo na permanentky se tady dědí z generace na generaci a přešlo i ze staré Maple Leaf Gardens do nové arény. Při přerušeních tak na kostce nad ledem občas ukazují třeba vnuka, jehož místo měl rezervované už jeho dědeček v 50. letech.

Tohle je víc než zábava. Tohle je oddanost, víra, mnohdy i smysl života. Leafs Nation, zní hrdý titul fanoušků Toronta. Národ Leafs.
"Hokej je v Torontu náboženstvím a my jsme byli jako polobozi," psal ve vynikající biografii 'Můj divoký hokejový život' útočník Miroslav Fryčer, který za Maple Leafs hrával po emigraci z Československa v letech 1982-1988.
"I když výsledky často za moc nestály, hráli jsme v dresu s javorovým listem, a to stačilo. Byli jsme součástí rodiny. Součástí Leafs Nation. Pro mě to bylo něco nepochopitelného. Z šedivého normalizačního Československa jsem byl zvyklý, že ideálem doby je průměrnost. Hlavně moc nevyčnívat. Tady nás lidi vynášeli do nebes a bláznili z toho, že po ledě honíme kus černé gumy."
Snad jedině v Montrealu panuje podobné hokejové šílenství. Jenže Toronto je větší. Žije v něm víc lidí, působí více médií, včetně celostátních kanadských. Popularita hráčů je enormní. Ale enormní je taky tlak, který to s sebou nese.
"Na naše tréninky chodilo víc novinářů než v jiných městech dohromady. Pitvali každý gól, každou chybu, každou porážku..." psal Fryčer ve své knize.
"Když v roce 2006 podepsal Pavel Kubina smlouvu s Torontem, varoval jsem ho, že bude hrát pod tlakem, jaký si neumí představit. Jenom mávnul rukou: 'V Tampě byl na nás taky tlak, když jsme hráli finále Stanley Cupu'. Po roce mi dal za pravdu, že to bylo ještě horší, než jsem mu vyprávěl," popisoval.

"Hokej tu je zkrátka cítit na každém kroku. V obchodech, na úřadech, prostě všude. Když jsem hrál první přípravný zápas za Maple Leafs, přišlo osmnáct tisíc lidí! Parádní atmosféra," žasl Kubina.
Atmosféra je jedna věc, tlak věc druhá. Ne každý se s ním dovede srovnat. Proč myslíte, že v Torontu vyhořelo už tolik dobrých brankářů? Na téhle pozici jde o psychiku víc než na kterékoliv jiné a mnozí to prostě neunesli.
"Řada skvělých hráčů přechod do Toronta nezvládla. Jejich výkony šly dolů a nikdo nevěděl proč. Tlak médií a fanoušků je opravdu enormní, od prvního dne tréninkového kempu až do posledního zápasu sezony," tvrdil Fryčer.
Za příklad dal třeba výborného slovenského útočníka Miroslava Ihnačáka, který v sezoně 1984-85 československé ligy nasbíral v dresu VSŽ Košice 66 bodů ve 43 zápasech, ale v Torontu odehrál jen 55 zápasů a před odesláním na farmu ho tu počastovali přezdívkou 'Miro the Zero'.
******Více k tématu: [Toronto šperkovalo obranu. Bude stačit na úspěch?]
"Možná i kvůli tomuhle permanentnímu tlaku Maple Leafs půl století čekají nejen na Stanley Cup, ale i na postup do finále. Tíha očekávání a hlad po hokeji neslábnou, v době internetu a sociálních sítí naopak sílí," mínil někdejší elitní útočník klubu, jehož posledním větším úspěchem byla účast ve finále Východní konference před 17 lety.
"Tohle město by si titul zasloužilo. Potom by nadšení fanoušci snad hráčům postavili sochy."