Howe s Lindsaym roztočili detroitská kola

Úvodním buly novoročního zápasu Centennial Classic odstartovaly oslavy 100. výročí založení NHL. V roce 1917 vznikla nejvýznamnější hokejová liga světa, jejíž historie je bohatá jak na události, tak na velké osobnosti.
Každou sobotu až do konce roku 2017 vám NHL.com/cs přinese ty nejpoutavější příběhy ze stoletých hokejových dějin. V našem seriálu se zaměříme na jednotlivá desetiletí, připomeneme si jejich významné postavy a důležité momenty. Vyzdvihneme zakladatele, průkopníky i slavné dynastie. Tentokrát to budou Detroit Red Wings z let 1949-55.

Jejich současní fanoušci si poslední sezonu v Joe Louis Areně rozhodně neužívají, ale doufají, že po přestěhování do Little Caesar's zase zavládne u Red Wings lepší období. To nejúspěšnější v dějinách klubu z Original 6 se ale odehrálo na přelomu 40. a 50. let minulého století.
Architektem nejslavnější detroitské éry byl manažer Jack Adams, kterému se podařilo vytvořit tým postavený na skvělém gólmanovi Terry Sawchukovi, neprostupné obraně (Red Kelly, Marcel Pronovost) a vynikajících útočnících, mezi nimiž vynikali hlavně Gordie Howe a Ted Lindsay.
Adams vytvořil velice mladé mužstvo, které se stmelilo při výjezdech na cizí stadiony. Red Wings byli také jedním z prvních týmů, který ke svým zápasům létal. "Nebylo to moc komfortní letadlo, ale zato spolehlivé," vzpomínal Howe.
V letech 1949-55 ovládl Detroit sedmkrát v řadě základní část a čtyřikrát získal Stanley Cup. V sezoně 1949-50 se na prvních místech statistik umístili spoluhráči z proslulého útoku 'Production Line' Lindsay, Howe a Sid Abel.
Trio dal dohromady kouč Red Wings Tommy Ivan a od první chvíle bylo jasné, že je to skvělá volba. Detroitská křídla Lindsay a Howe zavedla převratnou novinku. Po přejetí červené čáry totiž oba stříleli puky prudce na mantinel, odkud se odrážely do míst, z nichž už se dalo zakončovat. V té době totiž gólmani ještě neopouštěli brankoviště, aby střelcům zmenšovali úhel.
Red Wings se probili k poháru, přestože přišli v prvním zápase s Maple Leafs o Howea, jenž se po nárazu do mantinelu ocitl těsně před branami smrti.
"Viděl jsem Gordieho, který mě chtěl trefit, uhnul jsem a on vletěl hlavou do hrazení," popisoval nehodu Ted Kennedy, kterého kvůli této chvíli fanoušci Red Wings nikdy nepřestali nenávidět.
Howe tři dny před 22. narozeninami utrpěl kromě otřesu mozku i zlomeniny v obličeji a měl poškozené oko. Zachránila ho operace, při níž lékaři museli hokejistovi navrtat lebku, aby zmenšili tlak otoku na mozek. Ačkoli se u Howeova lůžka v předzvěsti nejhoršího sešla jeho rodina, tvrďák s číslem 9 se uzdravil a byl připravený na další sezonu.

K ní Red Wings nastoupili jako obhájci trofeje, jelikož ve finále 1950 porazili New York Rangers 4:3 na zápasy, ten rozhodující ukončil v prodloužení Pete Babando.
"Bylo to jako sen. Když jsem byl kluk, vůbec mě nic takového ani nenapadlo. Najednou jsem byl členem nejlepšího týmu na světě," zdráhal se uvěřit Lindsay.
Obhajoba se ale nekonala, Detroit, který v základní části překonal jako první tým historie v základní části stobodovou hranici, vypadl v play off 1951 s Montreal Canadiens. O rok později už to byl ale úplně jiný příběh.
Howe vyhrál titul nejlepšího střelce (47 gólů) i nejproduktivnějšího hráče (86 bodů), Sawchuk, jenž vychytal 12 čistých kont, získal zaslouženě Vezina Trophy. Nikdo si ale nedovedl představit, jak dobří budou Red Wings v play off. Detroit přehrál Toronto i Montreal ve čtyřech zápasech. Sawchuk celkově v osmi utkáních inkasoval jen pět gólů, všechny na ledech soupeřů.
"Kluci se prostě chtěli dostat do knihy rekordů," vtipkoval Adams. "Když končilo poslední finále, něco přistálo na ledě, čárový se k tomu rozjel, ale jakmile byl u toho, ucuknul. Tak jsem se jel podívat taky a zjistil jsem, že je to mrtvá chobotnice. Zvedl jsem ji hokejkou a odvezl na trestnou lavici," popisoval Marcel Pronovost, jak se zrodila detroitská chobotnicová tradice. Osm chapadel mělo symbolizovat osm výher na cestě ke Stanley Cupu.
Red Wings v té době měli jen čtyři hráče nad 26 let a skvělou budoucnost před sebou, ale manažer Adams, jak bylo jeho zvykem, nechtěl ustrnout na místě. Abela vytrejdoval do Chicaga a na jeho místo přivedl Alexe Delvecchia.
"Sid byl skvělý centr, ale já hrál 18 let s Alexem a nevím, jestli se mu někdy dostalo uznání, jaké by si zasloužil," řekl Howe, který v sezoně 1952-53 potřetí v řadě ovládl bodování. Semifinálový krach s Boston Bruins byl ale obřím zklamáním.
Detroit si ovšem všechno vynahradil v sedmidílném finále 1954, které rozseklo až prodloužení. Tony Leswick od modré nahodil na branku Montrealu, gólman Canadiens Gerry McNeil měl však situaci pod kontrolou. Jenže kde se vzal, tu se vzal, obránce Doug Harvey se rozhodl puk zachytit, jenže pouze rukavicí změnil jeho směr a v detroitské Olympii zavládlo nadšení. Šampioni se v euforii váleli po ledě, poražení se vytratili do kabiny, aniž by vítězům podali ruce.
"Lindsay tolik nenáviděl porážky, že by se nejspíš popral s vlastní matkou, kdyby věděl, že jeho tým bude mít větší naději na vítězství," napsal Pronovost ve své autobiografii Hokejový život.
V roce 1955 se Detroitu konečně podařilo obhájit a získal tak čtvrtý Stanley Cup během šesti let, když v sedmizápasové sérii udolal Montreal.
Po sezoně se ale Adams trochu moc rozvášnil a skoro polovinu šampionského týmu včetně gólmana Sawchuka vyměnil. Když Red Wings nastupovali k prvnímu zápasu sezony 1955-56, bylo v jejich dresu jen devět hráčů, kteří na jaře slavili titul. Přesto se Detroit do finále dostal znovu, ale tentokrát už na Canadiens nestačil. Vznikla montrealská dynastie.
"Pokud by Adams nevyměnil polovinu týmu, mohli být ty roky, co vyhrával Montreal pořád naše," štvalo i po dlouhých letech Lindsayho. "Vždycky, když jsem potkal Henri Richarda, který má jedenáct Stanley Cupů, tak jsem mu říkal, že měl neuvěřitelnou kliku. Pět těch pohárů mělo totiž patřit Detroitu..."