World Cup '04: Češi sehráli památné duely za Hlinku

Měl to být první turnaj Ivana Hlinky po jeho návratu na křeslo reprezentačního kouče. Dva týdny před startem Světového poháru 2004 však česká hokejová legenda zahynula při autonehodě a národní tým osiřel.

Na post trenéra byl rychle uveden Vladimír Růžička, který se v rozjitřené atmosféře pokoušel mužstvo připravit tak, aby se neopakovala ostuda z roku 1996. Hlinkova smrt však na hráče těžce dolehla, celé mužstvo se zúčastnilo jeho pohřbu a na památku muže, jenž dovedl Česko k olympijskému titulu v Naganu, měli všichni hráči na dresech vyšité číslo 21.

Po přípravných zápasech se česká výprava přesunula do helsinské Hartwall Areeny a dostala tam v úvodním duelu skupiny pořádnou ránu. "Každý z nás se musí zamyslet, jestli tomu dává všechno. Taky bychom mohli dost špatně dopadnout," řekl po porážce 0:4 s Finy obránce Jiří Šlégr.

Následující zápas ve stockholmské hale však vypadal dlouho prakticky totožně, v polovině utkání byl stav opět 0:4. "Nestačili jsme a řešili jsme to faulováním. To je ovšem nejhorší, co jsme mohli dělat," prohlásil Šlégr.

Pauza mezi druhou a třetí třetinou však všechno změnila. Jako kdyby z kabiny vyšel na led úplně jiný tým. "V šatně jsme si řekli, že se kvůli dalším utkáním musíme chytit a když jsme zabrali, tak se to podařilo," popisoval Šlégr.

Češi dali v závěrečné části tři góly, celkově přestříleli Švédy 40:20, a i když prohráli, cítili, že se od povedené dvacetiminutovky můžou odpíchnout.

"Hráči ukázali, čeho jsou schopni, k ničemu domácí nepustili, dokonce ani do našeho pásma, přestože má Švédsko strašně našlapaný tým. Ukázali jsme sílu, která může být obrovská," vyřkl Růžička prorockou větu. To ještě netušil, že se do Globenu o šest dnů později vrátí.

Pražský zápas s Němci a pohodový výsledek 7:2 potvrdil, že je české mužstvo zpět na vítězné vlně. Švédové se dalšímu střetu s Růžičkovým mužstvem snažili za každou cenu vyhnout ve Finsku, jenže dokázali pouze remizovat, což na první příčku ve skupině nestačilo.

A pak to přišlo. 7. září 2004 schytalo švédské mužstvo od českého výběru nářez 1:6. Od začátku do konce kontrolovali hosté zápas a předvedli i nevídanou produktivitu. "Kluci hráli typicky český hokej se skvělými přihrávkami a bruslením, nebáli se ani tvrdosti," pyšnil se po utkání trenér Růžička. "Vzpomněl jsem si, jak před osmi lety ve Sportovní hale létaly na led plechovky. Jenže tehdy byli na koni Švédové."

Od třetí třetiny sice z ledu prakticky neslezly útoky vedené Matsem Sundinem a Jorgenem Jonssonem, ale český celek odolával a na upracovaný hokej Švédů reagoval skvělými výpady. V závěru se mezi sebou rvali švédští fanoušci, zatímco jiná část znechuceně opouštěla halu.

Hned ze Stockholmu pak výprava odletěla do Toronta, kde v semifinále s Kanadou svedla jednu z nejpamátnějších bitev české hokejové historie. Hosté při ní vymazali dvoubrankový náskok, ve třetí třetině zareagovali i na třetí kanadský gól, když o 6 vteřin později srovnal Patrik Eliáš. Češi své soupeře mleli i v prodloužení, ale stačila jedna chyba a Vincent Lecavalier přivedl kanadské publikum do extáze.

"Klukům jsem se v kabině omluvil, byla to moje vina," soukal ze sebe zdrcený obránce Marek Malík. Český tým byl opravdu jen kousek od toho, aby napodobil československou sestavu, která porazila domácí při Canada Cupu v roce 1976.

Tehdy to bylo s Ivanem Hlinkou v útoku.

"Hráli jsme pro něj," říkal Růžička. "Jestli se na nás z nebe díval, tak měl určitě velkou radost."