Radši dřinu bez úspěchu, než útěk za pohárem

Při předávání Stanley Cupu novým šampionům se občas stává, že kapitán vítězného týmu odevzdá trofej do rukou veterána, který na takový okamžik čekal celou kariéru. A kvůli té vysněné chvilce opustil klub, v němž hrával dlouhá léta a na poslední sezonu, nebo třeba jen na pár měsíců na sebe navlékl dres, v němž byla šance o mnoho větší.

Skvělý obránce a pětinásobný vítěz Norris Trophy Ray Bourque po jednadvaceti letech v Bostonu neviděl jinou možnost, jak přijít k poháru, než být vytrejdován. V letech 1988 a 1990 se Bruins sice probili až do finále Stanley Cupu, jenže v něm byli bez šance proti nadupaným Edmonton Oilers. Boston měl i v dalších letech velké ambice, ale tak daleko už se s Bourquem v sestavě nikdy nedostal.
Když bylo jasné, že si v roce 2000 play off nezahraje, generální manažer klubu Harry Sinden vyvinul opravdu velkou aktivitu, aby pro tehdy devětatřicetiletého Bourquea zařídil výměnu, z níž by mohl profitovat.
"Možná to není tvoje první volba, ale já ji cítím jako nejlepší," řekl Sinden legendárnímu bekovi, když ho poslal do Colorado Avalanche. Na první pokus to sice nevyšlo, ale po konci sezony 2000-01 Bourque opravdu držel nad hlavou Stanley Cup, který mu předával kapitán týmu Joe Sakic.

Řada obdobných příběhů ale tak šťastný konec nemá a uvědomují si to i hvězdy, které na Stanley Cup nedosáhly. Zkuste si představit třeba gólmana New York Rangers Henrika Lundqvista, jak si na začátku března obléká dres Pittsburghu, nebo Chicaga, jen aby bylo jeho jméno vyryto na štítku se jmény šampionů. Divné, že?
Branku Rangers střeží pětatřicetiletý Švéd už od roku 2005, ale pouze před třemi lety to s newyorskými 'Blueshirts' dotáhl do finále Stanley Cupu. Proti Los Angeles však neuspěl, Kings vyhráli 4:1 na zápasy. Zaječí úmysly kvůli tomu rozhodně nemá.
"Chci hrát v New Yorku. Je těžké si vůbec představit, že bych byl v jiném týmu. Když jsem před několika lety vyjednával o nové smlouvě, rozhodl jsem se pro New York. Mám velice silný vztah ke klubu a raději budu hrát do 44 let, abych vyhrál Stanley Cup s Rangers, než abych se kvůli tomu stěhoval do jiného týmu," ujistil všechny fanoušky Lundqvist.
Ani kdyby šance na play off byla nulová, což se newyorským hokejistům přihodilo naposledy v roce 2010.

"Nikde přece nemáte garantováno, že pohár vyhrajete. Takže ne, nešel bych opravdu nikam. Víte, ono to není jen o vítězství, ale cesta k němu je pro mě stejně důležitá. Po dvanácti letech cítím, že mi toho Rangers dali tolik, že je velice obtížné si toho všeho nevážit," dodal švédský vítěz Vezina Trophy z roku 2012 a sedminásobný nejužitečnější hráč Rangers.

V názorech na odchod z klubu, v němž strávili nejlepší léta kariéry, jsou s Lundqvistem zajedno i bratři Henrik a a Daniel Sedinovi z Vancouver Canucks. Oba si moc dobře vybavují, jak frustrující byl pocit zklamání, když v sedmém zápase finále 2011 prohráli v domácím zápase s Bostonem 0:4 a fanoušci Canucks pak demolovali centrum města.
Ale ani taková zkušenost nezměnila jejich náhled na situaci. S nabídkami na trejd za švédskými dvojčaty nechoďte.
"S Danielem na to máme stejný názor: bylo by skvělé vyhrát Stanley Cup, ale musí to být ve Vancouveru. Zmizet odsud a zvítězit s jiným týmem jen abyste ten pohár měli, to by nebylo úplně v pořádku," usoudil Henrik, nejužitečnější hráč ligy a vítěz Art Ross Trophy z roku 2010.
To Niklas Kronwall z Detroit Red Wings už svůj zápis do hokejové historie udělal. V roce 2006 vyhrál tvrdý švédský bek olympiádu v Turíně a o pár měsíců později i mistrovství světa v Rize. V roce 2008 se pak stal dvacátým členem Triple Gold Clubu, když Red Wings ovládli finále Stanley Cupu s Pittsburgh Penguins. Ani v šestatřiceti letech ale nemá myšlenky na to, aby se s kariérou loučil.

"Na to hokej miluju až příliš. Jde mi o to hrát ho co nejdéle. Neříkám, že to budou dva nebo tři roky. Kdybych byl zdravý a bez zranění, měl bych ten luxus vidět věci v dlouhodobém horizontu. Ale tak to u mě není," řekl Kronwall.
Kdo ví, třeba si ještě jednou bude vychutnávat slastný pocit se Stanley Cupem, přesně ten, o nějž Lundqvist a Sedinové tolik stojí. Opouštět své hokejové domovy kvůli němu ale nehodlají.