Před 26 lety debutoval Dominik Hašek v NHL

Během sezony 2016-17, v jejíž druhé polovině odstartují oslavy sto let National Hockey League, vám NHL.com/cs přináší sbírku historických událostí spojených s NHL a s českým hokejem. V seriálu si můžete přečíst o významných milnících, památných zápasech, výsledcích a triumfech. Historie se prolne se současností a její nejskvělejší momenty ožijí.

Málokdo si troufne rozporovat tvrzení, že nejlepšími gólmany posledního čtvrtstoletí byli Patrick Roy, Martin Brodeur a Dominik Hašek. Pro mnohé jsou tito tři velikáni dokonce nejlepšími brankáři celé hokejové historie. Zatímco však byla cesta prvních dvou jmenovaných na výsluní narýsovaná poměrně jednoznačně, Hašek přišel do Severní Ameriky z Pardubic s velkým otazníkem a do špičky se musel protloukat hodně složitě.
Důkazem je příběh o jeho prvním utkání v NHL, od nějž uplynulo 26 let. 6. listopadu 1990 si Hašek po měsíci v nižší IHL poprvé zachytal ve vysněné soutěži za Chicago Blackhawks. Jenže pár dní poté putoval zpátky na farmu, kde strávil další čtyři měsíce a poté i velkou část následující sezony. A hvězdou se stal až dlouho poté.
V roce 1990 přišel Hašek do Nového světa jako brankář ověnčený úspěchy v evropském i v mezinárodním hokeji. S Teslou Pardubice dvakrát vyhrál československý titul, s reprezentací získal stříbro a tři bronzové medaile na světových šampionátech IIHF, kde byl dvakrát vyhlášen nejlepším gólmanem.

Jenže pro NHL byl se svým neortodoxním stylem velkou neznámou. Navíc přišel do Chicaga v době, kdy byl v brankovišti týmu ohromný přetlak. Greg Millen a Jacques Cloutier měli jednocestné smlouvy a do prvního mužstva se na kempu drali i další dva gólmani.
"Hned od začátku jsem věděl, že je nepravděpodobné, že by Millena s Cloutierem poslali na farmu. I když si myslím, že nebyli tak dobří jako já, v tomhle měli velkou přednost," vzpomínal Hašek ve své autobiografii Chytám svůj život, kterou s ním sepsal Robert Záruba.
Na šanci tehdy navíc čekal i Jimmy Waite, nejlepší brankář farmářské IHL. A k tomu všemu byl na soupisce Blackhawks také pětadvacetiletý Ed Belfour, jenž se přes amatérský výběr Kanady pomalu prosadil do NHL, ale v roce 1990 už bylo jasné, že roste ve hvězdu.
"Podle průměrů a úspěšnosti mi vycházelo, že bych měl být dvojka. Belfour byl trochu lepší. Millen a Cloutier stáli v tabulkách za námi, ale podle chování hráčů a trenérů okolo jsem poznal, že se s nimi počítá," vyprávěl Hašek, jemuž bylo v té době rovněž 25 let.
Po skončení kempu mu kouč Mike Keenan oznámil, že ho klub posílá na farmu do Indianapolis. Cesta jednoho z nejlepších brankářů hokejové historie nabrala na startu NHL odbočku stranou.
Ani v nižší soutěži navíc Hašek nebyl jedničkou. Přednost dostával Waite, hvězda minulého ročníku. Ale český nováček hned v prvním startu v IHL vychytal čisté konto a vysloužil si aspoň to, že se s Waitem pravidelně střídal.
V Indianapolis piloval hru s holí, která se v té době v Evropě vůbec nepěstovala. Podobně jako výjezdy pro puky do rohů. Kvůli rozehrávce si Hašek napařoval hokejky, aby čepel získala průhyb a puky se lépe zvedaly. Na kurzech lil do hlavy angličtinu, rozkoukával se ve zcela novém světě.
Farma mu však nepřišla jako žádné velké martyrium a V brance se cítil čím dál pohodlněji. Po prvním měsíci měl nejlepší průměr a nejvíc čistých kont z celé IHL. A už v listopadu dostal první šanci ukázat se v NHL. Chicago ho povolalo do zápasu s Hartford Whalers.
Hašek se připojil k týmu a odcestoval do Connecticutu. Ve svém prvním zápase 6. listopadu pochytal 28 střel ze 29 a Blackhawks remizovali 1:1.
"Dominik byl fantastický," chválil tehdy Keenan.
"Ne, byl jsem jen dobrý," říkal sám Hašek. "Byl to takový normální zápas, nepřipadalo mi, že bych nějak zvlášť vynikal. Hartford tehdy neměl žádné supermužstvo a Chicago naopak hrálo dlouhodobě dobře."
Přes solidní výkon zůstal Hašek v listopadu u Blackhawks jen týden. Jak sám říkal, kladně se to projevilo pouze na výplatní pásce. Zápasy NHL už totiž nechytal, v týmu byl trojkou.
"Konečně jsem si mohl pořádně prohlédnout Chicago Stadium. O přestávkách jsem chodil po chodbách, nikdo mě tam ještě neznal. Na horních tribunách se mnohem víc pilo a dokonce kouřilo. Nikde se na hokeji neprodá tolik piva jako v Chicagu. Kam jste šlápli, tam to šplouchalo," přidal Hašek ve své biografii úsměvnou vzpomínku.
Jeho další osud však už tak veselý nebyl. V polovině listopadu ho vedení znovu vrátilo do Indianapolis. A v prosinci se navíc zranil.
"Nikde se o tom nepsalo. Natáhl jsem si stehenní sval. A noha se nezahojila ani po čtyřdenní pauze. Nemohl jsem ji pořádně natáhnout. Před zápasem jsem si nechal sval protáhnout, myslel jsem, že se zblázním bolestí. Během hry jsem na to zapomněl, zranění se naštěstí neobnovilo. Ale ještě tak rok dva jsem to cítil."
Uplynul prosinec, Nový rok... Až pak přišel první signál, že by Hašek v NHL mohl dostat přece jen výraznější šanci. Cloutier byl totiž 29. ledna vyměněn do Quebec Nordiques za Tonyho McKegneyho. A tlačenice v brankovišti Hawks přece jen prořídla.
V prvním mužstvu se však skvěle chytil Belfour, jenž v sezoně 1990-91 nakonec získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka. A jeho náhradníkem zůstával Millen.
Až měsíc před koncem základní části povolal klub Haška zpět do Chicaga a 8. března mu dal Keenan šanci v utkání s Buffalo Sabres. Český nováček dostal tři góly, v dalším utkání proti Pittsburgh Penguins 23. března dokonce čtyři. Ale oba zápasy vyhrál a když o pět dní později zaskočil v duelu s Toronto Maple Leafs, za 17 minut nedostal gól. V play off pak dostal rychle příležitost poté, co se Belfourovi v prvním kole s Minnesota North Stars příliš nedařilo.

"Jednou jsme prohrávali 0:3, Eddie střídal a já šel do branky. Během deseti minut jsme vyrovnali a já měl dokonce nahrávku na gól. A pak mě Keenan znovu posadil," psal Hašek.
Jenže Chicago s Minnesotou nečekaně vypadlo a český gólman putoval zpátky na farmu, kam už se mu vůbec nechtělo. Dokonce si podle své biografie tajně přál, aby tým Ice vypadl z play off.
V Indianapolisu pak strávil ještě další dva měsíce nové sezony, než se definitivně stal dvojkou Blackhawks za Belfourem, odchytal 20 zápasů základní části 1991-92 a poté se do branky dostal dokonce i ve finále Stanley Cupu s Pittsburgh Penguins, aby ho v létě vyměnil klub do Buffala. Teprve tam - a rovněž ne hned - se prosadil do ligové špičky.
Tak kostrbatá byla cesta na vrchol pro brankáře, jenž byl nakonec fenoménem přelomu století, získal šest Vezina Trophy za osm let, dvě Hart Trophy za sebou (1997, 1998), vyhrál dva Stanley Cupy s Detroit Red Wings a olympijské zlato s českou reprezentací a loni byl jako první Čech uveden do Síně slávy.
Od 6. listopadu 1990 uplynuly víc než tři roky, než dostal šanci jako dlouhodobá jednička. I když měl Hašek v těžkých začátcích vážné myšlenky na návrat do Evropy, nevzdal se. A nakonec dobyl Ameriku.